Z vrtulníku do ledového koryta. Jak to bylo doopravdy s Kokosy na sněhu?
Jejich přítomnost v olympijském ledovém korytě vyvolala před bezmála čtyřiceti lety poprask. Ten navíc ještě znásobil celosvětově populární americký film Kokosy na sněhu. Hlavně díky němu se jamajští bobisté dodnes těší obrovské pozornosti. I v Česku známý snímek přitom nemá s realitou skoro nic společného.
„Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí,“ zpívají reprezentanti karibského státu v dnes už kultovní sportovní komedii od režiséra Jona Turteltauba z roku 1993. Stejně jako v Calgary v roce 1988, ani dnes jejich čtyřbob, který o víkendu prosviští ledovým korytem v Cortině, nepatří mezi aspiranty na medaile.
A stejně jako tenkrát v Kanadě, ani letos v Itálii nemají Jamajčané problém s popularitou. „Dokonce i teď, včera, když jsem se vracel s týmem z dráhy a lidé spatřili nápis ‚jamajský bobový tým‘, tak nás okamžitě úplně oblehli,“ sdělil agentuře Reuters prezident jamajské bobové federace a jeden z původních „kokosů“ Chris Stokes.
Podle jména byste to ale nepoznali. Postavy v jednom z nejoblíbenějších olympijských filmů posledních dekád se totiž jmenují jinak. Není to ostatně jediná věc, ve které se snímek rozešel s realitou. Ojedinělé jsou spíše případy, kdy se faktů držel.
Jde to i bez sprinterů
Ve slavném filmu se myšlenka na vznik jamajského bobu zrodí poté, co tři sprinteři přijdou vinou jednoho z nich o účast na letní olympiádě. Pro ně dosud neznámý sport berou jako vstupenku na aspoň nějaké klání pod pěti kruhy.
Ve skutečnosti však s nápadem přišel George Fitch, který byl v letech 1985 až 1986 obchodním atašé americké ambasády v Kingstonu. Nejdřív se o ideu, že dobří jamajští sportovci by přece mohli soutěžit i na zimní olympiádě, podělil s jedním ze svých ostrovních přátel. A krátce poté našel i sport, který by pro to byl vhodný. Správně, boby.
„Polovina závodu spočívá v tom, jak rychle dokážete tlačit ten skoro třísetkilový kolos, než do něj skočíte. Pak už pilot jen nechá bob, aby se řídil sám,“ vtipkoval v minulosti Fitch pro stanici ESPN.
Původně chtěl opravdu dostat do ledového koryta výborné sportovce. Oslovil některé z těch nejlepších, ale nepochodil u nich. Stejně tomu bylo u sportovních klubů v jamajském hlavním městě. A ani otevřený konkurz nebyl zcela úspěšný.
„Jednou ze scén, která byla ve filmu docela pravdivá, byla ta, kde trenér ukázal, co obnáší jízda na bobech, a v místnosti pak zbyli jen tři nebo čtyři lidé,“ prozradil před lety na síti Reddit jeden z „kokosů“ Dudley Stokes. Vysoká rychlost, přetížení až 5G a hrozivé nehody… kdo by do toho šel?
Když se Fitchovi stále nedařilo najít závodníky, požádal o pomoc armádu, což se ukázalo jako skvělý nápad: do týmu dostal armádního šampiona ve sprintu Mikea Whitea, běžce na osm set metrů Devona Harrise a na řízení pilota vrtulníku Dudleyho Stokese.
„S návrhem za mnou přišel plukovník, a protože jsem byl kapitán, tak prostě uděláte, co se vám řekne, a poslechnete rozkaz,“ vzpomínal Dudley Stokes.
Tak vznikl původní jamajský tým. Jestli se pro čtyřbob z filmu nemůžete dopočítat dostatku lidí, nezoufejte: původní plán byl, že reprezentanti karibského státu pojedou jen ve dvojbobu. I tak byl nakonec tým osazen ještě dvěma náhradníky: Freddiem Powellem a Caswellem Allenem. Ti ale pod pěti kruhy nakonec nejeli. O tom ale později.
Bez peněz, bobu a parťáka
Do jamajského tréninku a vybavení investoval Američan George Fitch svých 92 tisíc dolarů. Vše pak šlo ráz na ráz. Opravdické boby viděli jamajští závodníci poprvé v září roku 1987, v únoru následujícího roku už na nich jeli na hrách v Calgary. Je tedy pravdou, že podobně jako ve filmu neměli na olympijskou přípravu mnoho času.
Aby se tam dostali, museli se zúčastnit závodu Světového poháru v Rakousku a splnit požadavky pro kvalifikaci. Ačkoli se jim to podařilo, Mezinárodní olympijský výbor váhal, zda jim účast povolit. Mimo jiné kvůli bezpečnosti, když jde o tak nezkušený tým. Nakonec však svolil. A tak Jamajka vyrazila na zimní hry.
Na rozdíl od Kokosů na sněhu, kde ostatní týmy hledí na Jamajčany jako na póvl, ve skutečnosti je vřele přijali do bobové rodiny. Co naopak sedí, je inspirace Němci a Švýcary a jejich rozběhem.
„Převzali jsme německý systém časování a přizpůsobili si ho,“ potvrdil Dudley Stokes. Zapomeňte ale na startovací rýmovačku nebo líbání šťastného vejce, to už byla opět pouze filmová záležitost.
Snímek by možná nevznikl, nebýt dvojbobu. V něm Jamajka obsadila třicáté místo a nechala za sebou asi dalších deset posádek.
Povzbuzeni úspěchem se proto Jamajčani rozhodli, že zkusí i královskou disciplínu: čtyřbob. Jenže to nebylo tak snadné. „Řekl jsem tehdy klukům: Dovolte mi, abych okamžitě poukázal na tři problémy,“ popisoval po letech Fitch.
„Zaprvé, nikdy jsme ve čtyřbobu pořádně nejeli. Zadruhé, jsem úplně bez peněz a nikdo nám bob jen tak nepůjčí. Jeho koupě vyjde na asi pětadvacet tisíc dolarů. A zatřetí, napočítal jsem jen tři chlapy, kteří tu sedí v místnosti.“
Sice do Kanady odjeli i dva náhradníci, ale Allen se při tréninku zranil a Powell pro změnu ztratil – víc než sport jej totiž ve městě zajímalo, zda najde někoho, koho by zaujal svým talentem pro reggae, a dostal tak nahrávací smlouvu.
Z publika do ledového koryta
Jak se jim to všechno podařilo vyřešit? Poprask kolem Jamajčanů byl i ve skutečnosti obrovský, a tak se toho tým rozhodl využít a začal prodávat trička se sloganem „The Hottest Thing On Ice“ (Nejžhavější věc na ledě). Stala se takovým hitem, že si díky tomu mohli koupit od Kanaďanů tréninkový bob za 24 tisíc dolarů.
I chybějícího člena posádky se podařilo zajistit. Stal se jím Chris Stokes, který přijel podpořit svého bratra – pilota bobu. Ano, ten Chris Stokes zmíněný v úvodu, který je dnes prezidentem jamajské bobové federace.
Poté, co se Fitchovi podařilo přesvědčit funkcionáře her, aby mohl doplnit soupisku, byla sestava Jamajčanů kompletní. A pak přišel díky filmu dnes památný závod.
Ve třetím kole čtyřbob skvěle odstartoval, ale v ledovém korytu se převrátil a na boku klouzal několik stovek metrů. Na vině však nebyla technická porucha, nýbrž nezkušenost pilota v kombinaci s vysokou rychlostí. Ostatně boby běžně jezdí rychlostí, jakou známe z českých dálnic.
A byť se po zastavení Jamajčané usmívali a mávali lidem, uvnitř sebe cítili stud. „Havarovali jsme před celým světem. A pro mě to bylo trapné. Všichni jsme se tak cítili; že jsme zklamali naši zemi. To byla nejtěžší část té havárie,“ líčil v minulosti jeden z bobistů Devon Harris.
I proto se tým snažil dostat z dráhy, jak nejrychleji to šlo. Nesení bobu na ramenou do cíle je však jen filmovou fikcí, ve skutečnosti byl do cíle dotlačen. Jelikož zbývalo ještě jedno kolo, byla nakonec karibská posádka diskvalifikována.
S realitou má tedy snímek společné hlavně to, že na olympiádě v roce 1988 jel jamajský čtyřbob, který měl havárii. A také dokázal zachytit lehkost a atmosféru, která kolem týmu byla. Jména závodníků a trenéra, rituály a mnoho dalšího bylo fikcí.
Sám režisér Jon Turteltaub se netajil tím, že se faktů moc nedržel. „Prostě jsme jen vylepšovali skutečný příběh, abychom z toho udělali lepší film. Naše změny by dneska určitě neprošly.“
Přesto i tehdejší členové bobu na snímek nedají dopustit. Díky němu se jejich reprezentace hlavně proslavila. Na zimních hrách o šest let později pak jamajský čtyřbob, v jehož posádce byli ještě původní dva „kokosy“, bratři Stokesové, slavil fenomenální úspěch. Tím bylo čtrnácté místo.
Takový výsledek od té doby žádná další posádka nezopakovala. I proto Chris Stokes coby šéf jamajské bobové federace krotí současné závodníky své země. „Říkám jim: Když vystoupíte z auta a někdo vás žádá o autogram, je to kvůli něčemu, co jsem dokázal já a moji spoluhráči. Vy sami jste zatím nedokázali nic.“
Kdo ví, třeba už teď o víkendu napíšou jeho svěřenci nový, fantastický příběh.
The post Z vrtulníku do ledového koryta. Jak to bylo doopravdy s Kokosy na sněhu? appeared first on Forbes.