Pohled Daniela France: Hráči a rodiče, koho my vlastně vychováváme?

Myslím, že každý v naší trenérské praxi se setkal s tím, že mu měli rodiče tendenci „poradit“, jak by měl trénovat nebo že by rodiče chtěli řídit své, v horším případě i ostatní, děti přímo na hřišti. Já s velkou oblibou, ale zároveň nadsázkou říkám, že v zápase dětí je kolem hřiště tolik skvělých „trenérů“. Je pak s podivem, že je takový nedostatek trenérů, a to napříč kluby, ročníky, ale i jednotlivými úrovněmi. Ve svém článku se zamýšlím nad tím, jak si optimálně nastavit podmínky, aby byl rodič partner při naší práci. 

Vždy si říkám, jak složité to ve své hlavičce má ten malý prcek, když na něho táta z poza klandru povykuje, aby vystřelil, k tomu v horším případě ještě trenér, aby přihrál... zaprvé. Ten malý špunt je na hřišti a má právo se rozhodnout, co udělá sám, a tak já naivně věřím tomu, že trenéři už na děti nepovykují, co mají právě udělat.