Andělé, vlci i psilocybin. Proč se Letnice staly knihou roku?
V románu osmapadesátiletého debutanta Miroslava Hlauča se mění zavedený řád pitoreskních věcí ve vesničce, která žije „vzkříšením” jednoho ze svých obyvatel. Je zázrakem i to, že Letnice získaly Magnesii Literu za Knihu roku?
Pokud existují různé typy vypravěčů, vystudovaný farmaceut a divadelní režisér Hlaučo se zejména v první části svého románu zařadí k těm slibným. Stejně jako návštěvníky vesničky Svatý Jan, jejíž obyvatelé umí chodit po vodě, když jejich děti skotačí s vlky, dokáže i čtenáře lehce usadit do fikčního světa, jehož zákonitosti odhaluje z pozice žoviálního antropologa.
Antropologa, jež se vyžívá v náboženských symbolech, mezi něž se tady ale počítají i milostné trojúhelníky, chce se říct s odkazem na hlavní konflikt první půlky, již čechrá především návrat místního rodáka Odyssea. Toho všichni považovali za mrtvého – a teď se vedle něj ještě rozmluví jazykem lásky krásná Julie, na niž si ale už dlouho myslí Odysseův bratr Tomáš.
Na bratrský souboj úplně nedojde, Hlaučo totiž do zapadlé středoevropské vesnice Svatý Jan začátku 20. století vábí ještě i další postavy především z řad úředníků a četníků, kteří mají mezi rázovitými obyvateli zjednat pořádek – což má tak nějak zpečetit ústřední motiv knihy, tedy konec starých, „kouzelných” časů.
Nedá se ale říct, že by nad nimi autor pofňukával, spíš se ve svých konstrukcích stylizuje do moudrého kmeta, jenž pobaveně sleduje lidské pinožení, které stejně nemá vliv na vyšší řád věcí – první vesnický komunista je tak jen další humornou figurkou, stejně jako se příchod kapitalismu ilustruje anekdotou o pásové výrobě plyšových medvídků.
O Letnicích se píše, že jde o román, jenž „nápaditě využívá prvky magického realismu”, s čímž lze určitě částečně souhlasit. Mezi vídeňskými notáři tu klidně defilují andělé, krom věčnosti se mluví také o střevní peristaltice a zázraky tu ještě zesiluje psilocybin – přesto to všechno dohromady nesmrdí schválností. Ale jen do určité doby.
Pokud v první polovině textu nevadilo, že autor občas sklouzával k vědoucímu glosování, že „se zmrtvýchvstáním jsou vždy problémy”, a že „je to teda práce s tou moderní dobou”, v té druhé už pozici bodrého vypravěče spokojeného se sebou samým zesiluje obrazy andělů zaseklých v kadibudkách až příliš.
Najednou se totiž vcelku jemná, nadpřirozená vztahovka překulí do poněkud hrubší komedie podfuků a omylů s mladým notářem, proti němuž se celá vesnice spikne. Má to sice pořád spád, Hlaučo ale začne spěchat i v nadbytečných vysvětlivkách – jakkoliv se na prvních stránkách dušoval, že nectí pošetilou vlastnost přicházet věcem na kloub, najednou ozřejmuje, co znamená, když se na stěně nepohnul křížek.
Finále navíc vztahové peripetie lidí schopných vykonávat zázraky ukončí také tak nějak pohodlně, nahodile, ve stylu deus ex machina, což už ale ve čtenáři většinou údiv nad boží rukou nevyvolá. Přesto ale není úplně složité pochopit, proč hlasující nejprestižnější literární ceny označili Letnice za Knihu roku.
Přes všechny výhrady z nich nikdy nečpí rezignovanost, ani mrtvolná, nekonečná ironie, které jsou – jak říkají vesničané – „světu líných řek a širých rovin” všude kolem tolik vlastní.
The post Andělé, vlci i psilocybin. Proč se Letnice staly knihou roku? appeared first on Forbes.