Mít to na Powell. Proč čelí šéf americké centrální banky dalšímu tlaku?
Jerome Hayden Powell, absolvent Princetonu a bývalý investiční bankéř, má coby šestnáctý předseda amerického Federálního rezervního systému od roku 2018 na povel s trochou nadsázky velkou část světové ekonomiky. Až do letošního dubna to vypadalo, že tomu tak bude až do přirozeného konce jeho mandátu v květnu příštího roku.
V dubnu se poprvé objevila reálná možnost, že by to tak být nemuselo. Roztržka mezi předsedou Fedu a prezidentem nejsilnější světové ekonomiky, který Powella častoval označeními jako „jeden z nejhloupějších a nejničivějších lidí ve vládě, pan Příliš pozdě nebo golfista, který neumí puttovat“, tehdy pěkně znejistěla světové dluhopisové trhy.
Tehdy se americký byznys a média od těch liberálních, která to mají tak nějak v popisu práce, až po hlásné trouby Wall Street stavěly tak jednoznačně za předsedu Fedu. Ať již kvůli osobním sympatiím, nebo kvůli obavě o osud nedotknutelné hranice v podobě politické nezávislosti americké centrální banky. Nakonec vše vyznělo do ztracena.
Neuplynulo ale ani čtvrt roku a možnost Powellova odvolání je zpět a reálnější než kdykoli dříve. Začalo to tím, že Donald Trump prohlásil minulý pátek, že na post nového předsedy Fedu nejmenuje nikoho, kdo okamžitě nesníží úrokové sazby.
O pár hodin později v rozhovoru pro CNBC ministr financí Scott Bessent řekl, že by administrativa mohla nominovat náhradu za Powella již v říjnu. V neděli v rozhovoru pro Sunday Morning Futures na Fox News pak Donald Trump obvinil předsedu Fedu z umělého udržování úrokových sazeb příliš vysoko a prohlásil, že by měly být dávno poloviční.
Trump se tentokrát neomezil jen na osobní výpad, ale řekl ještě jednu velmi zajímavou věc. Naznačil totiž, že kroky předsedy americké centrální banky vlastně nemají žádný dopad: „Máme špatného předsedu Fedu, ale… na tom vlastně ani nezáleží, čísla jsou tak dobrá, že nezáleží na tom, že stále udržuje sazby uměle vysoko,“ prohlásil americký prezident. „Sazby by měly být na jednom nebo dvou procentech,“ dodal následně.
Já jen připomenu, že současná cílová sazba Fedu se pohybuje v intervalu od 4,25 do 4,5 procenta.
Paradoxně je to mnohem horší urážka, než jakými Trump častoval Powella dříve. Je to totiž, jako by říkal, že je Powell ve své funkci úplně zbytečný. Jestli tomu tak skutečně je, to raději přenechám povolanějším. Faktem ale je, že Powellova kariéra centrálního bankéře se vyznačuje něčím zvláštním.
Minimálně od pandemie slýcháme o jeho práci a krocích až příliš často. S výjimkou Bena Bernankeho, který měl tu smůlu, že za jeho působení vypukla ve Spojených státech velká hypoteční a následná finanční krize, která se následně přelila do celého světa, se žádný z jeho nejbližších předchůdců nemohl těšit takovému zájmu médií.
To zní na první pohled jako zvláštní pocta, jenže něco tady nesedí. Centrální bankovnictví má totiž jednu zajímavou paralelu s firemním IT oddělením. To, že správně funguje, poznáte tak, že o něm většinu času vůbec neslyšíte, a nikoli naopak. O Powellově politice naopak už řadu let slýcháme až příliš často. V této souvislosti je ostatně zajímavý i současný spor mezi šéfem Fedu a Trumpem.
Zatímco americkému prezidentovi je trnem v oku tvrdošíjné lpění šéfa Fedu na vysokých úrokových sazbách, Powell zdaleka nebyl vždycky mezi centrálními bankéři jestřábem. Naopak, léta patřila jeho politika k těm nejvíce holubičím. Výsledek snažení máme všichni ještě v živé paměti – devítiprocentní inflace na konci covidu.
I když by bylo svůdné svést tento problém na mimořádné okolnosti, jsou věci, které na ně jednoduše svést nelze. Patří mezi ně například vrstvení podobných chyb.
Začalo to tím, že Fed nejprve během pandemie chybně diagnostikoval problém postpandemické inflace a zareagoval příliš pomalu. Ještě v průběhu roku 2021, kdy začaly trh zaplavovat důkazy o tom, že inflace není způsobená jen sníženou nabídkou a může být dlouhodobá, Fed tvrdošíjně označoval inflaci za dočasnou a odkládal růst úrokových sazeb až do března 2022, kdy se běžným spotřebitelům již dělalo z růstu cen mdlo.
Ani poté ale nebyla reakce na inflaci, jejíž letová hladina byla neuvěřitelně vysoko nad stanoveným cílem Fedu, zrovna rychlá a pružná, růst sazeb připomínal spíše agonii.
Jak navíc uvádí americký ekonomický think-tank The American Institute for Economic Research, Fed k vytvoření celého problému ještě více sám přispěl tím, že v roce 2020 přijal nový nástroj své měnové politiky v podobě flexibilního cílování průměrné inflace (FAIT).
FAIT umožnil Fedu ignorovat vysokou inflaci za předpokladu, že to bylo ospravedlněno jejím předchozím podstřelením. Problém byl, že tento mechanismus fungoval pouze v jednom směru. Chyběl mu totiž nástroj, který by naopak kompenzoval výrazné překročení inflačního cíle. Přirozeným důsledkem bylo poměrně předvídatelné tolerování vyšší inflace a trvalý růst cen.
Zde také možná odstartovala eroze důvěry ve schopnost Fedu pod Powellovým vedením garantovat dlouhodobou měnovou stabilitu. Tím, že totiž FAIT nestabilizuje cenovou hladinu a neukotvuje inflační očekávání na předvídatelné dráze, zvyšuje riziko snižování objemu peněz v oběhu a zpřísňování měnové politiky v budoucnu.
K tomu nakonec také došlo a nic na tom nemění ani to, že Powell vliv FAITu na postpandemickou inflaci oficiálně popřel.
Ve FAIT ostatně oficiálně ztrácí víru už i někteří vysocí představitelé Fedu. Prezidentka Federální rezervní banky v Dallasu Lorie Logan na začátku měsíce naznačila, že by se namísto něj ráda vrátila k měnové politice, jejímž cílem je dvouprocentní inflace, aniž by se snažila dohnat minulé nedostatky, a jež reaguje na trh práce nejen tehdy, když oslabuje, ale i tehdy, když se zdá, že je příliš horký.
Faktem každopádně zůstává, že Powell byl jediný, kdo měl v ruce relevantní nástroje, kterými mohl inflaci opakovaně předejít, a to se nestalo, šlo tedy o koncepční selhání. Současný spor amerického prezidenta s šéfem Fedu je zdánlivě o pravém opaku, nelze v něm ale nevidět podobné vzorce Powellova jednání.
Je právě on tím jediným v americké vládě, kdo momentálně vidí věci jasně, jak naznačují někteří analytici a komentátoři, nebo má (alespoň v něčem) pravdu prezidentská administrativa? To ať raději posoudí povolanější, zajímavé každopádně je, že po snižování sazeb údajně již nevolá jen prezidentská administrativa, ale dokonce i demokratická opozice.
Na můj vkus je o Powellově měnové politice stále slyšet až příliš, a to podle mne není dobrá vizitka. Citlivost americké prezidentské administrativy a porušování psaných i nepsaných tabu týkajících se fungování Fedu jsou pak úplně jiná otázka.
The post Mít to na Powell. Proč čelí šéf americké centrální banky dalšímu tlaku? appeared first on Forbes.