Je to pták? Je to letadlo? Snad není nový Superman budoucností blockbusterů
Superman je v podání režiséra Jamese Gunna Minecraftem superhrdinských filmů, jenž roztěkaností nahrazuje koncepčnost nebo styl. Jakou nečekanou spojitost má se satirou na boháče Trojúhelník smutku?
Superman sedí na pohovce a toká se svojí milou, novinářkou Lois Lane. Za oknem mrakodrapu přitom na Metropolis útočí jakási fluoreskující bytost, která poletuje nad parkem. Náš hrdina ale mávne rukou, že se nepřítelem obtěžovat nebude. Vyřídit ho prý mohou „ostatní“.
Že je nejslavnější komiksový geroj v novém blockbusteru jen jeden z mnoha jemu podobných, bohužel na novinku působí silou hory kryptonitu. Vždyť už v úvodní scéně potupně dopadá zbitý na ledovou planinu, protože poprvé za tři dekády od svého příletu na Zemi dostal „výprask“ od jiného „meta-člověka“.
Třeba je tohle ta nová vize, říkáte si, která už nechce Supermana pozicovat jako odtažitého boha s tváří diváky milovaného Henryho Cavilla, ale spíš jako roztržité bidlo, které má v podání Davida Corensweta image hodného trouby, jenž v bitkách spoléhá na roztomile digitálního psíka Krypta.
Jenže režisér James Gunn nakonec opakuje chyby svých předchůdců. Jde třeba o Zacka Snydera, podle jehož titulů jako Batman vs. Superman se snaží překotně vábit na scénu další a další hrdiny, snad aby dohnal konkurenci od Marvelu, jehož knihovna hrdinů je filmově podstatně rozsáhlejší.
Bohužel se ale spíš nechtěně přibližuje i k „marveláckým“ titulům jako Ant-Man a Wasp: Quantumania, když nechává hrdiny plout v „anti-protonové“ řece v „kapesním vesmíru“, kde padouch Lex Luthor vězní své nepřátele včetně hubatých bejvalek. Má zde i armádu zuřivých opic připoutaných ke klávesnicím, které šíří proti Supermanovi nenávist na internetu.
Že by tak Gunn předvídal reakci svých hejtrů zejména z amerických ultrakonzervativních kruhů, kterým se nelíbí, že je jeho Superman údajně „woke“? Je to možné. Pokud vám však není mentálně osm a nevidíte zavilou „indoktrinaci“ v banálním rozumování o důležitosti činů, nikoli původu, budou vám na filmu vadit spíš jiné věci.
Komiksová rozpustilost vlastní původním sešitům může být legitimní volbou, nový Superman ale spíš dědí vizuální umělohmotnost titulů jako Black Adam nebo Flash, které celé vznikaly v ateliérech, proto vypadají jako animák – k němuž to i tady směřuje nejen ve chvílích, kdy na Metropolis útočí obří ještěr jak z disneyovky.
Vlastně si při té všeobjímající infantilizaci se slzou v oku vzpomenete na důstojnost, s jakou ke svým postavám přistupoval třeba takový první Spider-Man od Sama Raimiho. Ta se totiž i po dvaadvaceti letech ukazuje jako univerzální kvalita, díky níž film nezestárl.
Vážně by tehdejší tvůrce napadlo vyhnat na pár minut mezi hlavní herce někoho jako Supergirl, o níž celý film nikdo nemluvil, aby pár sekund „vtipkovala“ o tom, jak se opila, což se má patrně později dobře vyjímat na TikToku?
Gunn přitom umí zabrat i v komornějších pasážích, vždyť tou nejlepší scénou celého podniku je rozbuška mezi Supermanem a Lois, která ho zpovídá ohledně intervence do světového konfliktu, což má energii hádky v group chatu, v němž kvůli politice po všech srandičkách najednou zhoustla atmosféra.
Pocit ze sledování nového Supermana ale spíš vystihuje, když se na plátně jako největší bídák objeví chorvatský zjev Zlatko Burić, jehož známe hlavně jako oligarchu ze satiry Trojúhelník smutku. V ní se se smíchem přiznává k tomu, že „prodává hovn*“. Nelze říct, že by si tvůrce nového Supermana počínal o mnoho lépe.
The post Je to pták? Je to letadlo? Snad není nový Superman budoucností blockbusterů appeared first on Forbes.