Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (9) – Kdyby tisíc klarinetů
Málokdo by tento film zařadil mezi nejlepší české filmy. Možná proto, že jsem cizinec, má pro mě jiný význam, který přesahuje „kýčovité“ aspekty a popové pozadí. Hudební komedie bývají podezírány, že jsou lehké, snad až příliš lehké. Nabízejí písně, smích a vizuální lesk, ale málokdy se z nich stane něco víc než oddechový bonbón. Jenže Kdyby tisíc klarinetů (1964, režie Ján Roháč a Vladimír Svitáček) není bonbón, ale zvláštní směs cukru a střelného prachu. Působí jako kabaretní revue, kde se všechno třpytí a zpívá, a přitom v jádru podvrací samu logiku vojenského světa. Je to film o zbraních, které se mění v hudební nástroje, o vojákovi, který se stane muzikantem, o armádě, která se musí učit hrát na klarinety. Nápad zní groteskně, ale ve své lehkosti má sílu politického gesta.