Rákosníček a rock’n’roll s ďáblem. Výstava Zdeňka Smetany odhaluje slavná i neznámá díla
Legendární tvůrce pohádek na dobrou noc a výtvarník Zdeněk Smetana by letos oslavil sto let. Výstava Zdeněk Smetana a jeho světy v Holešovické tržnici odkrývá nejen původní kresby slavných večerníčků s Křemílkem, Vochomůrkou či Rákosníčkem, ale i dosud neznámou volnou tvorbu, kterou umělec celý život skrýval.
„Zdeňka Smetanu znáte? A jste si jistí?“ Řečnická otázka, jíž kurátor Jan Bubeníček otevírá výstavu Zdeněk Smetana a jeho světy. Coby pocta k nedožitému stému výročí umělce odstartovala prvního října v holešovické tržnici, v hale číslo 17.
Animátor, výtvarník, ilustrátor, scenárista, režisér a především tvůrce nejznámějších televizních večerníčků z dob minulého režimu – to vše v sobě sdružuje osobnost Zdeňka Smetany. „Kdyby neexistoval Zdeněk Smetana, česká animace vypadá úplně jinak,“ podotýká hlubokým zastřeným hlasem kurátor.
Úvodním dotazem Bubeníček naráží na vlastní překvapivé zjištění – rozsáhlá výtvarníkova pozůstalost v sobě ukrývá nejen jeho známou tvorbu ikonických karikaturních postaviček Křemílka a Vochomůrky, Rákosníčka či Malé čarodějnice, ale také tvorbu volnou. Neznámou, tvořenou doma do šuplíku.
„Je to první příležitost, kdy ji lidé mohou vidět hromadně,“ upozorňuje kunsthistorička Vendula Fremlová, jež se na výstavě odborně podílela. „Jsou to vlastně dvě výstavy v jedné. Dolní patro je věnované Smetanově neznámé volné tvorbě, to horní je koncipované pro děti a je plné večerníčků a interaktivních prvků,“ popisuje Bubeníček.
„Když za mnou na výstavě Světy české animace přišla dcera Zdeňka Smetany Petra Kotrlíková, abych ve stejném týmu udělal i výstavu jejího tatínka, váhal jsem,“ přiznává holohlavý muž ve středním věku. Černé obroučky hranatých brýlí kontrastují s jeho bílými vousy.
Expozice Světy české animace se v tržnici konala v roce 2022. A stejně jako u té Smetanovy byl jejím kurátorem Bubeníček, pořadatelem pak společnost Art Movement. Jde o osvědčenou spolupráci. V obdobném složení vznikla už v roce 2014 výstava věnovaná režisérovi Timovi Burtonovi a v roce 2019 i výstava PIXAR 30 let animace, na níž se Bubeníček podílel coby vizuální umělec, tvůrce 3D animací.
Ve Smetanově případě ale kurátor netušil, co na něj v nekonečném množství pečlivě srovnaných krabic poschovávaných pod postelemi, nábytkem i ve skříních Kotrlíkové čeká. A právě tehdy při probírání se obsáhlým rodinným archivem objevil druhou Smetanovu tvář – tvář umělce, již Smetana až do smrti skrýval.
„Volná tvorba je moje intimní věc, moje radost, niterní záležitost. Není to moje profese – tou je animovaný film,“ cituje otce Kotrlíková a upozorňuje na jeho tendenci své obrazy nevystavovat, ba dokonce schovávat.
Přitom nezůstalo jen u pláten či drobných kreseb. Smetana pro svou dnes již zesnulou starší dceru, sestru Petry Kotrlíkové, ručně vyřezal a namaloval loutky. „Dokonce jim ušil i kostýmy,“ vzpomíná Kotrlíková, která si ovšem nepamatuje, že by si s marionetami kdy hrála. „Když jsem hezky poprosila, mohla jsem si je vyndat z krabice a dívat se na ně,“ směje se.
Na otce vzpomíná s láskou. Jako na tatínka-estéta, jenž miloval všechno krásno. „Když padla mlha, vzal mě za ruku a vyrazili jsme pozorovat lampy, onu světelnou hvězdu, která se kolem nich v mlžném oparu rozpíjela do tmy,“ vzpomíná postarší žena. „S tátou jsme nechodili do lesa – ale do sasankového háje.“
Z jejích slov lze vyčíst, že Zdeněk Smetana byl bytostně oddaný své práci. Povahou detailista a perfekcionista, jenž sám sobě odpustil jen máloco, pročež svou tvorbu poháněl k dokonalosti.
„Pokud by se Zdeněk Smetana nenarodil v Česku, ale v Americe, tak i za předpokladu, že by nenakreslil jediný večerníček, by jeho jméno znali lidé po celém světě, takový byl výtvarník,“ dodává s jistotou v hlase Bubeníček.
A něco na tom bude. Smetanovo jméno i filmařský rukopis skutečně znají studenti a studentky animace po celém světě. Na dnes už klasické scéně z filmu Eduarda Hofmana Stvoření světa z konce padesátých let minulého století, kde Eva tančí s ďáblem, se budoucí animátoři a animátorky učí řemeslu dodnes.
„Je to taková sekvence, kde Bůh chce stvořit ženu. V noci však přijde ďábel, žena se zrcadlí vodě. Ďábel její odraz začaruje a z vody skutečně povstane žena, se kterou si pak zatančí rock’n’roll,“ popisuje Jan Bubeníček a připomíná, že tehdy bylo zvykem kreslit na obrovské „átrojkové“ archy. „Ty kresby jsou neuvěřitelné, je na nich rozpoznatelný Smetanův cit pro anatomii. Jeho talent byl nesmírný,“ vyzdvihuje kurátor.
O dvacet let později – na sklonku sedmdesátých let – kreslený snímek Krychle Zdeňka Smetany získal v Cannes cenu poroty za nejlepší krátkometrážní film. Britská filmová akademie jej označila za nejlepší animovaný film roku.
Animaci se Smetana přiučil u Jiřího Trnky, když po druhé světové válce coby dvacetiletý mladík uspěl v konkurzu do dnes již legendárního studia Bratři v triku. Tehdy neexistovaly animátorské obory, kreslený film byl v plenkách a Zdeněk Smetana byl u zrodu toho, čemu se později říkalo celuloidová animace. Metoda, kde se na průsvitné papíry nakreslí nejprve z jedné strany obrys a z druhé se vybarví, aby se kontura nepřetáhla.
A právě tvorbu Jiřího Trnky lze ve Smetanových animacích i obrazech vystopovat. „Součástí výstavy je jeden obrázek, na něm chlapík – snad tulák – v kloboučku, hodně stylizovaný. Kdyby někdo řekl, že ho namaloval Jiří Trnka, nenapadne vás, že to tak není,“ připouští Bubeníček.
U večerníčků dávají rozmazaná barevná prostředí malovaná akvarelem či obdobnými technikami vyniknout typicky smetanovským postavám. „Často stojí na špičkách jako baletky, pijí z hrnku s aristokraticky zvednutým malíčkem, dělají pukrlata, klaní se,“ vyjmenovává kurátor výstavy.
„Ve spojení s jejich dobráckým a často směšně nemotorným vzezřením a komickým hlasovým projevem vzniká styl, který nemá obdoby,“ upozorňuje autor výstavy.
Onen komický hlasový projev smetanovským postavičkám propůjčila především Jiřina Bohdalová. „Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala,“ zpívají Křemílek a Vochomůrka nezaměnitelným nakřáplým „chraplákem“ Bohdalové. „Kdepak, já jsem divizna,“ odpovídá květina. Opět v podání Bohdalové.
A právě bez ní si dnes notoricky známé postavičky lze představit jen těžko. „Smetanův vrstevník Břetislav Pojar dokonce tvrdil, že zvuk tvoří šedesát procent výsledného vjemu,“ připomíná Bubeníček.
V osmdesátých letech dostává Smetana nabídku, aby pro Západní Německo vyrobil večerníček Malá čarodějnice. Pro Němce tehdy na klíč vznikla celá řada tuzemské televizní produkce, například Lucie postrach ulice, rodinná filmová sága o oživlých figurkách z plastelíny.
„Smetana byl především hitmaker, natočil Pohádky z mechu a kapradí, Rákosníčka a další hity, to se většině tvůrců nepodaří,“ konstatuje Jan Bubeníček, který je sám otcem tří synů ve věkovém rozpětí od devatenácti do deseti let. A zatímco ten nejstarší na Rákosníčkovi, stejně jako jeho otec, ještě vyrůstal, pro toho desetiletého už jsou Smetanovy postavičky těžko uchopitelné.
„Možná je to naivní, ale já věřím, že se zase vrátí doba, kdy Smetanův způsob vyprávění a temporytmus oceníme,“ říká nadějeplně kurátor. „Aby nás ale Smetanova tvorba přežila, je na nás, abychom ji šířili a ukazovali ji našim dětem,“ uzavírá autor výstavy Zdeněk Smetana a jeho světy, jež bude k vidění v tržnici až do jednatřicátého března.
The post Rákosníček a rock’n’roll s ďáblem. Výstava Zdeňka Smetany odhaluje slavná i neznámá díla appeared first on Forbes.