Poslouchá Jared v dešti Depeche Mode? Tron měl od svých předobrazů lépe opisovat

Jared Leto s urputností sobě vlastní hraje program, v němž se mimo kyberprostor probouzí cosi lidského. Nový blockbuster Tron: Ares je v IMAXu neškodnou neonovou atrakcí, která by mohla být lepší, kdyby od svých předobrazů zvládla opisovat důsledněji.

Původní Tron byl na začátku osmdesátých let prvním filmem, jenž ve větším měřítku pracoval s digitální animací. Ta dala vzniknout kyberprostoru, v němž měly programy oblečené do svítících obleků lidské tváře, které se proháněly sítí na roztomilých motorkách, což v duchu seriálu Byl jednou jeden život půvabně personifikovalo průmyslovou špionáž.

Pokračování z roku 2010 bylo řemeslně už samozřejmě jinde, přesto se ale rok po premiéře Cameronova Avatara svezlo na vlně podobného nadšení z nových světů, které jsme objevovali s nasazenými 3D brýlemi, před nimiž se v duchu „legacy sequelů“ zjevil i digitálně omlazený Jeff Bridges, jenž se v původním filmu do elektronického světa naboural.

Jenže co s touhle krajinou schovanou v procesorech soupeřících korporací v roce 2025, kdy už studia raději tají extenzivní využití CGI a zelená plátna odmazávají z „making of“ videí, aby divákům mohla prodávat iluzi, že se nový stamilionový blockbuster točil na skutečných lokacích s využitím praktických triků?

Přenést ji do anonymního, vylidněného amerického velkoměsta, které jako reálná lokace ani trochu nevypadá!

Ve třetím Tronovi už díky pokročilým laserům a tiskárnám funguje přesun mezi dimenzemi, každý program či zbraň přenesená z kyberprostoru k nám ale vydrží stabilní jen slabou půlhodinku, než se rozpadne.

To se nelíbí zejména superinteligentnímu programu Ares s tváří Jareda Leta, v němž se při pohledu na déšť či poslechu Depeche Mode probouzí cosi jako city –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to ještě nemluvíme o šéfce jedné ze soupeřících korporací, která pátrá po „kódu stability“, jenž by dal Aresovi šanci poslouchat Depeche Mode v dešti déle než onu půlhodinku.

Škoda, že nový film takový obraz se závanem sebeironie nenabídne a místo toho nechá Leta vážně filozofovat o „pomíjivosti“ s takovou urputností, jako kdyby byl prvním hercem v dějinách kinematografie, který dostal za úkol zahrát robota, jenž v sobě objevuje zrnka lidskosti. Ale zas je třeba nechat, že pro tak sebestřednou bezelstnost asi nešlo vybrat lepšího představitele.

Z dějin žánru však tvůrci v čele s režisérem Joachimem Rønningem měli opisovat možná důsledněji. Je až do nebe volající, jak nedovedou takřka vůbec využít pravidla světa, která si přitom sami vymysleli.

Když městem nahání jednu z postav obživlý program, proč z něj nikdy nejde strach jako z jakéhokoli terminátora? Když pracují s časovým limitem, po němž se spousta postav rozpadne na prach, proč to nikdy nevyužijí k budování napětí? A když chci brát dech pečlivě nadesignovaným světem majestátních obrazů, proč nechávám pořád postavy mluvit, a to jen ve vysvětlivkách toho, co právě dělají?

Tron: Ares vzniklý pod hlavičkou studia Disney budí sympatie snad jen tím, že není dalším „hraným“ remakem nějaké z animovaných klasik, které toto studio ve svém hlavním proudu kromě marvelovek chrlí. Pokud by měl „Myšák“ zase hledět směrem k až nyní doceňovaným původním velkofilmům jako John Carter nebo Osamělý jezdec, tak jen houšť.

The post Poslouchá Jared v dešti Depeche Mode? Tron měl od svých předobrazů lépe opisovat appeared first on Forbes.