Už ani pohádkové postavy nemohou dostát standardům krásy, hlásá nový body horor
Popelčina nevlastní sestra nemůže dostát standardům krásy ve filmu, který se sám vyžívá v hnusu. Norská Ošklivá sestra je podle distributora pro ty, kteří z pohádek vyrostli – jejich symboliky či důvtipu se ale vzdává pro lacinou brutalitu.
Když se díváte na Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku, v nichž se při princově volence prorve do první řady Droběna Heleny Růžičkové, užijete si její buransky nestydaté gesto ve všeříkající vtipné zkratce, nebo si nemůžete pomoci a přemítáte, jak by asi celá pohádka vypadala z jejího pohledu?
V případě většiny diváků bude asi sedět první varianta, producenti a jejich filmaři si jsou však v posledních letech jistí variantou druhou, takže do kin posílají různé Zloby, královny černé magie, které všechny ubohé Šípkové Růženky stavějí na druhou kolej, aby se „prozkoumalo“, jak se jejich antagonisté stali padouchy.
Norská Ošklivá sestra režisérky Emilie Blichfeldt nás tak v tomto duchu chce zpravit o tom, že Popelce její nevlastní sestra zatápěla hlavně kvůli tomu, že chtěla být vidět ve společnosti, pro niž nebyla dostatečně krásná. Ano, už jsme dospěli do stadia, kde se sžíravé kritice nevyhne už ani pohádkový patriarchát.
Režisérka tak v hávu černé komedie onu sestru Elviru vhání do brutálních plastických operací, v nichž se jí v krvavém detailu láme nos, propichují oční víčka nebo zkracují nohy, a to kvůli vysněnému princi a jeho družině, kteří směrem k ní v lese prohodí, že „tohle by v životě neo*ukali“. Kde je Trávníček, klidně s nepředabovaným moravským akcentem, stydíte se.
Pro Blichfeldt jsou důležité obrazy hnusu, kdy se vymačkávání akné střídá s detaily ejakulací, stejně jako se červi vylézající z tlejících mrtvol mění ve špagety plovoucí ve vaně, i vizuálně jsou to ale banální provokace jak z videoklipu nějaké současné popstar, která se ve videoklipu jala stylizovat v hubatou princeznu, jež to konečně ukáže všem zaprděným maloměšťákům.
Jistě, v duchu bratří Grimmů samozřejmě pohádky mohou být i násilné – když už ale v krutých výjevech není osudovost trestu vyšší moci, mohl by v nich být alespoň nějaký filmařský nápad.
Ale u Ošklivé sestry si většinou představujete, jak by nad její vizualitou kroutila hlavou třeba scénografka Ester Krumbachová, která v takzvaných černých pohádkách akcentovala hravou symboliku, pracovala s šiframi v kostýmech a doplňcích a do toho ještě vtipně podrývala společenské normy.
Norská „groteskní hororová satira“, jak ji nazývá český distributor, chce patrně tepat krutý svět, úplně při tom ale zapomene, jak je sama hrubá a cynická.
The post Už ani pohádkové postavy nemohou dostát standardům krásy, hlásá nový body horor appeared first on Forbes.