Ani špageta nazmar i odmítnutý bianco šek. Jak dělá byznys těstovinová dynastie
Každý rok se tu vyrobí tisíce tun těstovin, které si oblíbily i michelinské restaurace. Redaktor Forbesu navštívil továrnu rodiny Felicettiových, která už přes sto let vyrábí neodmyslitelnou součást italské kuchyně.
V průzoru stroje je vidět, jak tu každou sekundu vznikají desítky malých zlatavých vývrtek. Cavatappi, jak se těmto těstovinám říká, se v rachotící mašině doslova derou na svět.
Těsto, které je v horní části stroje, je totiž tlačeno skrz kovovou matrici, v níž jsou jen malé otvory. Jimi na druhou stranu procházejí žluté lokny, které však během okamžiku bez milosti krájí rotující nůž.
A nůž už jede dál, zatímco z děr vystupují další zatočené kusy. A tak stále dokola. O několik metrů dál visí zase stovky špaget, které se zrodily stejným způsobem.
Stejně jako čerstvě narozené dítě i nově vzniklé těstoviny je potřeba usušit. To má na starosti další část stroje. Pak už se jednotlivé tvary sypou do připravených pytlíků, které se skládají do krabic, krabice na palety a vše pak míří do skladu. A odtud později do světa.
Nacházíme se v italské obci Molina di Fiemme, kde sídlí jeden ze dvou závodů společnosti Felicetti. „Vyrábíme zhruba půl miliardy porcí těstovin ročně,“ říká generální ředitel Riccardo Felicetti.
Shoda jména s názvem firmy není náhodná. Jde o rodinný podnik, který v severoitalském regionu Trentino funguje přes sto let. Současný CEO je zástupce už čtvrté generace.
Za více než století se firma vypracovala mezi významné italské výrobce těstovin. Nikoli však z pohledu množství.
Se svými 38 tisíci tunami těstovin ročně se rozhodně neřadí mezi největší producenty, jako je třeba známá značka Barilla s asi třemi miliony tun. Ostatně to ani není cílem rodinného podniku z Dolomit. Ten se profiluje jako prémiovější značka, která si získala oblibu i mezi michelinskými kuchaři.
Navíc do budoucna rodina Felicettiových počítá s tím, že její výroba ještě stoupne. Při pohledu po výrobní hale v molinské továrně je vidět místo pro dvě další výrobní linky.
„To stojí poměrně vysokou částku, takže s investicí musíme ještě chvíli počkat,“ vysvětluje Riccardo Felicetti, proč linky nepořídili už před tím, než zdejší továrnu v roce 2022 spustili. „Kdybychom se do toho pustili dnes, stálo by to zhruba dvacet milionů eur.“ Tedy téměř půl miliardy korun.
Stejně jako na finanční udržitelnost svého byznysu hledí rodina Felicettiových i na udržitelnost svého podnikání směrem k přírodě. Za to ji mimochodem ocenil italský Forbes. Jak se tu přistupuje k šetrnosti, vám napoví také pohled z továrny.
Když se podíváte z údolí do kopců, uvidíte při troše štěstí vedle majestátních Dolomitů sídlo energetické firmy BioEnergia, která se nachází v blízkém městečku Cavalese. Právě tam posílá společnost Felicetti zbytky těstovin z továrny.
V cavaleském podniku je pak pálí spolu s odpadem ze dřeva a vyrábějí z toho teplo a plyn. Tím se zásobuje obec i těstovinový závod pod kopcem. V zásadě tak špatné kusy těstovin pomáhají s výrobou těch nových.
Celkově se výrobou těstovin rodina Felicettiových zabývá od začátku dvacátého století. V roce 1908 ji ve vesnici Predazzo rozjel Riccardův pradědeček, když na těstoviny přesedlal z výstavby mostů a viaduktů.
„Tím začalo v jistém smyslu naše ‚náboženství‘, které trvá dodnes. Prošli jsme dvěma světovými válkami a přežili velký požár v roce 1945, jenž všechno doslova srovnal se zemí. Za tu dobu jsme se nikdy nepohnuli ani o krok z našeho rodného města,“ líčí současný pravnuk zakladatele.
„Dnes jsme firmou se dvěma výrobními závody, zaměstnáváme padesát lidí a máme tržby kolem sedmdesáti milionů eur ročně.“ To je v přepočtu asi 1,7 miliardy korun. Cílem je do konce dekády dosáhnout tržeb ve výši sto milionů eur.
Zhruba sedmdesát procent jejich těstovin míří do ciziny. Firma vyváží do více než padesáti zemí, přičemž hlavními trhy jsou Německo, Velká Británie, Spojené státy, Kanada a také státy Dálného východu jako Japonsko nebo Jižní Korea.
„Do Česka v tomto ohledu vyvážíme zanedbatelné množství. Myslím, že ani ne procento. Nejsme tam ve velkých maloobchodních řetězcích,“ vysvětluje Riccardo Felicetti, jenž podnik vede se dvěma svými bratranci. Vedle nich pracují ve firmě ještě další dva zástupci čtvrté generace rodiny.
Dříve jich bylo i víc. Někteří ale odešli. „V horách platí, že skupina se pohybuje rychlostí toho nejpomalejšího. Jenže my potřebovali být na úrovni těch rychlejších. Takže někdo odešel. Pokud se chcete udržet na trhu, musíte být plně oddaní a stoprocentně soustředění,“ popisuje ředitel rodinného podniku.
„Někdy je těžké tyhle pocity přenést na mladší generaci, protože to pak vypadá, jako byste je chtěli přesvědčit, že musejí dřít jako osli. Ale to není pravda. Jde o vášeň,“ dodává.
Není s podivem, že o dobře šlapající podnik mají zájem investoři odjinud. „Dostáváme nabídky a typická reakce je vždycky ‚wow‘. Ta poslední přišla v květnu. Přišel za mnou člověk z jednoho hedgeového fondu, dal mi pero do ruky a řekl: Napište číslo.“
Žádná cifra ale nepadla. „Nenapsal jsem nic, protože jinak by to znamenalo, že jsem připravený firmu prodat,“ tvrdí Riccardo Felicetti. „Kdybychom neměli nástupce, firmu bychom klidně prodali už před pár lety.“
Co se týče předávání rodinného byznysu dětem, v Česku je statistika v tomto případě neúprosná. Vedení pod druhou generací přežije jen asi polovina firem, v případě třetí generace je to dokonce pouze dvanáct procent.
V čem se tedy skrývá recept rodu Felicettiových, kde k takovému problému nikdy nedošlo? Rodině podle Riccarda pomohlo, že k předávání otěží docházelo na základě technologických změn ve světě, a nikoli kvůli tomu, že by generace v čele už byla ve vysokém věku.
„Můj otec vstoupil do firmy v době, kdy se objevovaly první ‚hrubé‘ počítače. Dědeček na přelomu šedesátých a sedmdesátých let odešel právě proto, že už nebyl schopen tuto technologickou změnu následovat,“ vysvětluje.
„Totéž se stalo mému otci a jeho generaci v polovině devadesátých let s počátkem internetu,“ líčí Riccardo, který před nástupem do rodinného podniku pracoval u horské služby. Před usednutím do vedení firmy nabral zkušenosti ve spřátelené společnosti.
„A víte co? Myslím si, že my, čtvrtá generace, už možná nebudeme dost chytří na to, abychom plně pochopili, co přesně přinese do firem umělá inteligence,“ přiznává. Byť už dnes je AI zapojená do výroby, kdy analyzuje suroviny a procesy.
Co se týče nastupující páté generace, ta čítá jedenáct členů a čtyři z nich už v továrně pracují. Předání rodinné štafety by mělo zvolna začít už během letošního roku. Nástupci Riccarda a spol. by se měli pomalu zapojit do vedení.
A plány do budoucna? „Doufám, že mě uvidíte lyžovat nebo hrát golf. Občas se ve firmě zastavím, zeptám se, jestli něco nepotřebují zkonzultovat. Když ne, zase odejdu. Nebudu tedy jako můj otec, který sem chodí v jednadevadesáti letech každý den v osm ráno, všechny pozdraví, přečte si noviny a dává hlášení svým přátelům.“
The post Ani špageta nazmar i odmítnutý bianco šek. Jak dělá byznys těstovinová dynastie appeared first on Forbes.