Necítit se dobře je normální. I proto Laura Limbourg maluje o úzkostech u mládeže
Dostudovala na Oxfordu a v Británii se rozhodla zůstat. Česko-belgická umělkyně Laura Limbourg tu chce proniknout na místní umělecký trh. Jak toho chce členka letošního výběru 30 pod 30 dosáhnout? Jakou roli dnes hrají ve světě umění sociální sítě? A na jaké sólové výstavy se už dnes chystá?
Zatímco v Praze se po dlouhých týdnech šeda obloha konečně proděravěla, v Londýně je ten den zataženo. Nic neobvyklého, říká s pohledem z okna česko-belgická umělkyně Laura Limbourg, jedna z členek letošního výběru 30 pod 30.
Přestože v britské metropoli žije zatím jen několik měsíců, pro britské ostrovy typické počasí si na vlastní kůži vyzkoušela už během magisterského studia na The Ruskin School of Art, umělecké katedře Oxfordské univerzity.
Právě tady získala absolventka pražské Akademie výtvarných umění minulý rok v létě druhý magisterský titul. „Studium trvalo jen rok, což mi přišlo jako krátká doba, proto jsem se rozhodla v Británii zůstat. Londýn je pro mě navíc jeden ze světových uměleckých hubů,“ říká ke stěhování.
Toho chce Laura Limbourg, výtvarnice dlouhodobě spolupracující s taiwanskou galerií Yiri Arts, v následujících letech využít. I když, jak připomíná, je dnes díky sociálním sítím možné s tvorbou proniknout na umělecké trhy klidně na druhém konci planety, nechce spoléhat na náhody.
Díky absolventské přehlídce na Oxfordu, kde se vedle ní představilo jen šestnáct dalších studentů z celého světa, už navázala spojení s kurátory a galeristy z londýnské umělecké scény. „Nějaké spolupráce už se rýsují, jsem například v úzkém kontaktu s kurátorkami, které pořádají výstavy zejména ženským umělkyním,“ uvádí Laura Limbourg.
Ve svém novém londýnském ateliéru začne galeristy a sběratele vítat zhruba za měsíc. Po graduation show a sólové výstavě v Tchaj-peji, na níž pracovala podstatnou část minulého roku, potřebuje několik týdnů na tvorbu nových, povětšinou velkoformátových pláten.
Cílem jejího stěhování z Prahy, respektive Oxfordu, je podle jejích slov galerijní zastoupení v Londýně. I přestože v případě Laury Limbourg fungoval ve vztahu ke galeriím nejlépe právě vzpomínaný Instagram, je dobré mít na trhu, kam chcete proniknout, zázemí, ateliér, zkrátka místo, kde malby vyniknou lépe než na displeji telefonu.
„Je pravda, že nejen v umění už bez Instagramu uspět téměř nelze. Já jsem se sociálními sítěmi vyrostla. Proto chápu, že starším generacím může být tlak na sebeprezentaci dost nepříjemný a nepřirozený,“ říká.
Dodává, že většina mladých kreativců z jejího oboru funguje nejen jako umělci, ale i jako manažeři vlastního brandu. Jistě, lze namítnout, že umělci tak fungovali vždy. Tlak na to být vidět a neustále se potenciálním zájemcům připomínat je však silnější než kdy dříve.
Laura Limbourg k tomu přistupuje pragmaticky. Čas v ateliéru a administrativní práce se od sebe snaží maximálně oddělovat. Její režim vypadá následovně: pět dní v týdnu si vyhrazuje čistě na kreativu, zbytek týdne pak věnuje schůzkám, administrativě či setkávání se sběrateli.
Že v programu malířky nezbývá čas na odpočinek? Zejména před výstavami, ale i teď, v novém městě, tomu tak často je. „Jsem cílevědomý člověk a často se přepracuji. Už několikrát jsem byla na hraně vyhoření,“ přiznává Laura Limbourg.
Naráží na konkrétní situaci z nedávné doby. Před svou druhou sólovou výstavou v Tchaj-peji odjela na Tchaj-wan, aby tu dva měsíce předem mohla vytvořit i rozměrné betonové sochy, které by se jinak obtížně převážely.
V plánu pak měla čas využít i na rozpracování nového cyklu obrazů. Jenže, jak dnes s několikaměsíčním odstupem uvádí, štětec ani pro ni tak typické rozředěné akrylové barvy nemohla vidět. Za dva měsíce tak nenamalovala jediné plátno.
Zatímco kreativní vyhoření popisuje bez obalu slovy, další z nosných témat své tvorby ukrývá do velkoformátových pláten. Jestliže v začátcích své kariéry to byly symbolů plné příběhy sexuálních pracovnic z jihovýchodní Asie, dnes jde v malbách víc k sobě.
Ona vzpomínaná sólová výstava v Tchaj-peji s názvem Shivernig Stillness je toho důkazem. Laura Limbourg na ní prezentovala intimní, snové autoportréty, kterým dominovaly nahé postavy v potemnělé krajině.
„V obrazech pracuji s tématem úzkostí a depresí. Myslím, že hodně lidí z mé generace jimi i v důsledku tlaku na výkon trpí. A tak jsem chtěla ukázat, že necítit se dobře a halit se do masek, je normální a v pořádku,“ říká.
Odpovídá tomu i symbolika, s níž v novém cyklu pracovala: nahota tu funguje jako ukázka zranitelnosti, příroda jako vědomý způsob zklidnění, sněženky ukryté v trávě zase jako naděje na nový, svěží start.
Mimochodem, tchaj-wanská výstava, kde byly k vidění nejnovější malby Laury Limbourg, se už téměř vyprodala. „Mám pocit, že až po několika letech spolupráce se mi povedlo proniknout na místní trh. Na Tchaj-wanu je to totiž podobné jako v Česku, lidé tam chtějí sbírat primárně lokální umělce,“ říká.
V podobný vývoj pak věří i na britské scéně. Je si sice vědoma velké konkurence, zároveň však věří, že o mladé umění bude stále mezi sběrateli zájem. Nezapomíná ale ani na Česko. V červnu ji tu po letech – naposledy sama vystavovala v Trafo Gallery v roce 2022 – čeká sólová výstava.
Tu bude hostit vinohradská galerie Platforma 15. „Sólovka“ ji pak čeká i ve Švýcarsku, v menší galerii Modern Animals v Curychu. Nepřekvapíme – stejně jako taiwanská galerie, i ta švýcarská si Lauru Limbourg našla právě na Instagramu.
A dlouhodobé plány? V horizontu několika let by se malířka ráda dostala do hledáčku respektované blue-chip galerie. Že jde o příliš velké ambice? Laura Limbourg bedlivě sleduje své vzory a snaží se mířit tam, kam se povedlo dostat jim.
Jedním z těchto vzorů je česká umělkyně usazená v Berlíně, Klára Hosnedlová. Ta vedle monumentální a nedávno skončené výstavy v berlínském Hamburger Bahnhof zaznamenala v posledních týdnech další fenomenální úspěch.
Zastupování prestižní White Cube Gallery, která aktuálně v Londýně prezentuje její díla. „Ona, ale třeba i Vojtěch Kovařík nebo Anna Weyant jsou příklady toho, že to jde,“ říká Laura Limbourg.
„Co pro to můžu udělat já? Působit v Londýně a snažit se být vidět,“ dodává umělkyně s tím, že v britské metropoli by ráda také studovala – tento rok ji tak čekají přijímací zkoušky na Royal Drawing School.
The post Necítit se dobře je normální. I proto Laura Limbourg maluje o úzkostech u mládeže appeared first on Forbes.