Geoffrey Rush exkluzivně: I Piráti z Karibiku mají něco z Felliniho
Hollywoodská hvězda Geoffrey Rush dorazila do Karlových Varů a poskytla Forbesu rozhovor. O Pirátech z Karibiku, cestě od úzkostí k Oscaru i silném poutu k Česku.
Oscarový herec, hvězda Pirátů z Karibiku, držitel Křišťálového glóbu z Karlových Varů a letošní člen poroty. Tím vším je Geoffrey Rush, který poskytl Forbesu exkluzivní rozhovor.
Když se blížíte ke karlovarskému Grandhotelu Pupp, kde na vás Geoffrey Rush čeká, poznáte to dobře podle lidí, kteří naopak čekají na něj. Fanoušci v pirátských kostýmech postávají ve větrném červencovém dni s připravenou kartičkou na podpis, jeden z nich dokonce v dokonalé imitaci kapitána Barbossy i s plyšovou opičkou Jackem na rameni.
Geoffrey Rush má za sebou desítky rolí ve filmu i v divadle, ale nakonec stejně všechny zastíní ta nejpopulárnější: děsivě působící kapitán z veleúspěšné série Piráti z Karibiku, která celkem vydělala přes 4,6 miliardy dolarů a dva z pěti dílů pokořily magickou miliardu.
Rushova postava se jako jedna ze tří objevila ve všech dílech série a podle mnohých byla výraznějším a charismatičtějším hrdinou než titulní Jack Sparrow v podání Johnnyho Deppa.
Byly přitom doby, kdy si Rush myslel, že filmová scéna pro něj nebude. V rodné Austrálii se stal uznávaným divadelním hercem, objevoval se v shakespearovských titulech, zahrál si v několika televizních produkcích.
Ale pak přišel rok 1996 a životní šance ve filmu Záře, kterou využil naplno. Ve snímku Scotta Hickse hraje pianistu ztrápeného psychickými problémy a ztvárnil ho tak přesvědčivě, až si mnozí mysleli, že si něčím podobným prošel rovněž.
Odměnou byl zasloužený Oscar a hollywoodský průlom po čtyřicítce: následovaly role v Bídnících, Zamilovaném Shakespearovi, Královně Alžbětě, Mnichově, Králově řeči, Anglickém pacientovi nebo Zlodějce knih. Kdo má rád film, tomu jeho jméno a tvář není cizí.
A tahle tvář teď hledí na mě, poprosí o další kávu, květnatě vypráví a gestikuluje a slibovaných patnáct minut nakonec o dalších deset natáhne.
Na Australana máte k Česku nezvykle vřelý vztah. Máte rád Jana Švankmajera, znáte divadelní hry Karla Čapka, obdivoval jste Bolka Polívku. Jak se to stane?
Je to zvláštní, že? Je to nejvíc ze všeho náhoda, ale souhlasím, že těch propojení není málo.
Přemýšlel jsem nad tím předloni, když jsem tady přebíral Křišťálový glóbus a říkal si: Co vlastně vím o Česku? A v tu chvíli mi došlo: Bože, vždyť já mám s touhle zemí kontakty už od střední školy. Když jsem byl teenager, tak k nám do Brisbane přijelo Black Theatre of Prague a fascinovala mě jejich technika, byla tak sofistikovaně komplexní a jednoduchá zároveň, to jsem miloval.
A pak jsem na studiích potkal Čecha, který studoval v L’École Internationale de Théâtre Jacques Lecoq (vyhlášená pařížská škola mimů, pozn. red.). Měl v Brisbane workshop a říkal, že se mu líbí můj přístup a že bych měl jít taky studovat na Lecoq. A tak jsem šel. A tam jsem viděl Boleslava Polívku se souborem divadelních klanů, které vedl Ctibor Turba.
No a první film, který jsem točil mimo Austrálii, byli Bídníci na Barrandově. Tehdy jsem si říkal: Wow, pojedu do Česka, to je úžasné. A ulice Prahy tam tehdy hrály Paříž v polovině devatenáctého století, protože natáčet v Paříži bylo moc náročné. Později jsem se vrátil na Barrandov při natáčení seriálu Génius a jedna scéna z filmu Nejvyšší nabídka se rovněž točila v Praze.
Všechno to byla spíš náhoda. Ale vidět Cirkus Alfred (soubor Ctibora Turby, pozn. red.) ve chvíli, kdy jsem zrovna absolvoval studium na mima, to byl zážitek, tehdy byli v oboru špičkou.
Máte za ty roky nějakou oblíbenou vzpomínku?
Asi ty nejčerstvější. Byl rok 2021, covid, nikdo nevěděl, jestli se budou konat nějaké festivaly. A pak mi zavolali, že bych měl dostat Křišťálový glóbus ve Varech. To mě potěšilo a bylo mi velkou ctí. No a když se ozvali, jestli bych v letošním ročníku nechtěl být členem poroty, tak to mě taky nadchlo.
V kariéře jste měl štěstí na řadu rozličných rolí, od těch komičtějších z Pirátů z Karibiku po spoustu vážných jako v oscarové Záři nebo Králově řeči. Je vám nějaký směr bližší, nebo vás bavila právě ta kombinace?
V jednom období jsem schválně šel hrát do filmu Mystery Men (komiksy inspirovaný film o superhrdinech, pozn. red.), protože jsem zrovna udělal dvě věci z alžbětinské doby a bál jsem se, že mi to zničí kariéru. Od Bette Davis v tom žánru nikdo neuspěl. Navíc jsem pak hrál ještě v Bídnících a nechtěl jsem zůstat uvězněný v dobových kostýmech.
Takových rolí ale přitom máte spoustu.
Ano, baví mě dobové vyprávění, protože vás vytrhne z toho, co se děje kolem vás, ale zároveň všechno kolem vás odráží. Ale spoustu voleb při vybírání rolí děláte podvědomě. Měl jsem rád některé divadelní tvůrce jako Ionesca, Becketta nebo Beaumarchaise a absurdisty, rád jsem hrál v jejich hrách.
Taky miluju Felliniho a baví mě tvůrci, kteří na něj navazují. Proto když se ozval třeba Giuseppe Tornatore, režisér a scenárista Nejvyšší nabídky, tak to byla jednoduchá volba.
A nakonec si vás diváci zapamatují především z mainstreamových Pirátů z Karibiku. Jaký z toho máte pocit?
Ale já vidím velký překryv mezi mořskými potvorami Davyho Jonese (postava z Pirátů, pozn. red.) a věcmi, které se odehrávaly ve Felliniho filmech. Jsem hrdý zejména na druhý a třetí díl Pirátů, protože mi přijde, že se režisér Gore Verbinski vydal do zcela neprobádaných vod a zkusil něco jiného.
První díl spíš byl takový absurdní snímek, který se točil kolem bláznivých kousků Jacka Sparrowa. Ale Johnny si s tou postavou hrál, na souši se mu motaly nohy, zatímco na vodě chodil rovně. Přišlo mi to až jako keatonovské uvažování. Takže v tom byla extravagance, která otřásla pirátskou mytologií, a přesto ji tak trochu respektovala.
Rush je jedním z mála herců, kteří dosáhli na „trofejový hattrick“: má Oscara, televizní cenu Emmy (za roli ve snímku HBO Život a smrt Petera Sellerse) i divadelní Tony za svůj broadwayský debut Exit The King.
Je ženatý s herečkou Jane Menelaus, mají dvě dospělé děti a harmonický vztah, dorazili spolu koneckonců i do Varů.
Ne vždy ale vše bylo tak idylické. Rush měl období, kdy pochyboval, jak se herectvím uživí, bojoval s úzkostmi, musel na chvíli řemeslo opustit. Ale stačila jedna role – a všechno bylo jinak.
Jaké pro vás bylo prorazit až po čtyřicítce? Splnil se vám tehdy sen, nebo jste už vedl spokojený divadelní život?
Ne. Už jsem bral jako nevyhnutelné, že budu mít divadelní kariéru. Ale pak jsem roky po třicítce strávil v Adelaide, kde bylo pozoruhodné regionální státní divadlo. Převzal jsem pak mládežnické křídlo souboru a působil tam do pozdních osmdesátých let.
Už jsem bral jako nevyhnutelné, že budu mít divadelní kariéru.
Spoustu mojí práce viděl režisér Scott Hicks, který žil v Adelaide, a když pak s Janem Sardim chystali scénář k Záři, měl mě v hlavě na prvním místě jako vhodný typ. Hrál jsem dvakrát Learova blázna a ve scénáři byla excentrická postava se zvláštním duševním stavem. Když jsem si to četl, dávalo mi to naprostý smysl.
Stalo se vám to ještě někdy?
Podobné to bylo u Zamilovaného Shakespeara. Pročítal jsem si scénář v kanceláři svého agenta a na páté straně řekl: Tohle máme jako nabídku? V tom musím hrát.
Byly to nejšťastnější chvíle ve vašem životě, když jste v devadesátých letech hrál v jednom hitu za druhým?
Záře pro mě fungovala trochu jako terapie. Začínal jsem s divadelní kariérou v Austrálii, pak jsem chtěl migrovat do Británie, ale trochu jsem narazil do zdi. Měl jsem problémy s úzkostí, narodilo se mi první dítě. Měl jsem špatný pocit, nevydělával jsem velké peníze a musel jsem si vzít na chvíli volno. Pak jsem bral různé náhodné kšefty, jedním z nich byla hra Oleanna, kde jsem se potkal s Cate Blanchett.
A poté přišla Záře a moje kariéra nabrala jiný směr. Oba jsme se s Cate dostali do Británie, navíc nezávislý film se začal dostávat na různá vyhlášení cen a etabloval se jako svébytný žánr. V tom bylo dobré, že americký trh rychle reaguje na to, čemu se daří. Zvýšila se poptávka po trochu jiných filmech a bylo kolem toho vzrušení, podobné jako je teď kolem streamovacích služeb.
Ano, svět filmu se během vaší kariéry proměnil mnohokrát. Jaký z něj teď máte pocit?
No, mění se neustále. Když jsem byl minule na karlovarském festivalu, chytil jsem poslední den covid a musel jsem jet domů, tedy na místo, kde jsem předtím přebýval, což byla dovolená v Itálii, a já tam pak nocoval někde ve sklepě. Teď už je to mnohem lepší. A samozřejmě nastal velký technologický posun.
Kdysi se třeba létalo do Thajska do studia, které slibovalo, že umí udělat deset stop vysoké věrohodné mořské vlny. A teď máme LED obrazovky, se kterými nemusíme nikam jezdit. Prostě se před ně postavíte a cokoli se objeví na nich, jakékoli prostředí.
Máte s tím problém?
Nemám. Neměl jsem ani se zeleným plátnem, kdy se scény klíčovaly na něj v postprodukci. Ale mě to nikdy nerušilo, protože v divadle děláte přesně to samé.
I díky oscarovému představení v Záři jste se odrazil k fenomenální kariéře. Platilo nakonec, že „všechno zlé“ něčemu pomůže? Pomohly vám psychické problémy k tomu, abyste zvládl tak přesvědčivý výkon?
Nepřímo. Nezakládal jsem to na svých zkušenostech, ale na pocitu jinakosti. Prostě jsem se zkoušel vcítit do jiné postavy. Stejné to bylo, když jsem hrál Alberta Einsteina. Není to tak, že když nejsem génius, tak ho nemůžu hrát. Musel jsem se do něj vžít.
Je to jako v tom starém divadelním přísloví: Mohu být králem jen tehdy, když mě králem uděláte vy. A o představivosti herectví je.