Jsem extrémně úspěšný umělec, ale u nás se to nenosí říkat nahlas, říká Pasta Oner
„Necharakterizuju se jako výtvarný umělec, ale jako současný umělec,“ říká Pasta Oner hned v úvodu svého vystoupení na Forbes eventu Money Masterminds. A stejně jako jeho práce, i on sám se vzpírá jednoduchému zařazení. Od graffiti scény devadesátek se propracoval k vlastním výstavám, spolupracím s byznysem i na titulku Forbesu.
Úspěch? Ten podle něj nevzniká z kalkulu, ale z příběhu, tvrdé práce a intuice.
„Myslím, že jsem extrémně úspěšný umělec. Ale to se v Česku moc nenosí říkat nahlas,“ přiznal s úsměvem a bez falešné skromnosti. Úspěch se podle něj v umění měří jinak než v byznysu – nejsou na to tabulky, data ani žebříčky. „Tady se vlastně nic neaudituje. A to je možná dobře,“ řekl. Přesto se nebojí říci, že o úspěchu se dá mluvit i v číslech, i když to česká umělecká scéna často nerada slyší.
Na otázku, proč se mu vlastně daří, odpovídá bez váhání: příběh a dřina. „Mám ten příběh kluka z ulice, co se dostal do galerie. To si nevymyslíte. Ve třinácti, když běháte se sprejem, neplánujete kariéru. Ale později jsem si uvědomil, že pro spoustu lidí je to zajímavé,“ řekl.
Druhý pilíř jeho úspěchu je jednoduše tvrdá práce. Žádné vstávání na oběd a lahev vína v ateliéru. „To je mýtus. U úspěšných umělců, které znám, je tohle naprosto vyloučené,“ popsal.
Na rozdíl od jiných nevsadil nikdy na PR nebo marketingové triky.
„Nikdy jsem nechodil do žádného kurzu, nikdy jsem neměl PR agenturu. Ani nevím, co to je. Ale byl jsem jeden z prvních, kdo objevil Instagram. Tehdy jsem si myslel, že je to filtr na fotky. A pak jsem zjistil, že to funguje jako síť a že moje věci jsou vidět,“ popsal se smíchem. Od té doby ho začal využívat cíleně.
Do svého umění vtiskává prožitky jemu dobře známé. „Narodil jsem se na konci sedmdesátých let, dětství jsem prožil v osmdesátých letech. Na trhu byly dvě čokolády a žlutá, zelená a červená limonáda. Když člověk správně uchopí frustraci z nedostatku, je možné to přetavit na nostalgii a sběratelsky zajímavé prvky,“ komentoval.
Zlomovým momentem pro něj byla výstava v Mánesu před deseti lety. „Investoval jsem do ní čtyři miliony. Šel jsem all in. A vyšlo to. Všechno se prodalo. Tehdy jsem si uvědomil, že v téhle zemi nějaký potenciál je,“ komentoval.
Ač jeho díla dnes vlastní sběratelé jako podnikatel Leon Tsoukernik, Pasta Oner nikdy necílil jen na elitu. „Před osmi lety jsme udělali pop up s grafikami z archivu. A ráno se před ateliérem táhla fronta. Myslel jsem, že je tam nějaký casting. Od té doby to děláme každý rok. Máme věci i pro běžné lidi, dostupnější formátem i cenou,“ řekl.
Zdůraznil ale také, že nákup umění není jako nákup bot. „Je to impulzivní. Lidi píšou v noci, po víně. Ráno si to rozmyslí. Devadesát pět procent už se nikdy neozve,“ popsal.
I proto preferuje pomalejší komunikaci, ideálně přes e-mail. „Instagram je jako házet kamínky do okna. Jsem starý chlap, věřím e-mailu.“
Na otázku z publika, kde se dají jeho díla koupit, odpovídá otevřeně: zájemci mu musejí sami napsat. „E-shop na obrazy za statisíce prostě nedává smysl,“ říká umělec, jehož díla se právě v těchto cenových rovinách pohybují.
A jak investuje sám Pasta Oner?
„Samozřejmě do výtvarného umění. Sbírám léta. Ale kupuju, co se mi líbí. Nikdy jsem nekoupil nic, co by se mi nelíbilo, ale myslel bych si, že na tom můžu vydělat.“ Mimo umění má klasické akciové portfolio a fondy. „Kryptu jsem se roky vyhýbal, ale pak mi v něm někdo zaplatil. Teď se tam jednou za měsíc podívám,“ řekl.
Pasta Oner během vystoupení několikrát glosoval, že už je „starý chlap“. Ale jeho přístup k tvorbě i podnikání je svěží, jasný a bez zbytečných nánosů. Příběh kluka, který místo plánovaného marketingu vsadil na intuici a dnes patří k nejúspěšnějším umělcům v zemi.
The post Jsem extrémně úspěšný umělec, ale u nás se to nenosí říkat nahlas, říká Pasta Oner appeared first on Forbes.