Od 24 hodin k nedohlednu, aneb také o bezmoci nejmocnějšího.

Je to  šílené, prostě na hlavu, ale Evropané se cítí při sledování války na Ukrajině jako při nějakém fotbalovém utkání. Vytvořily se dva nesmiřitelné fankluby, ten menší je hlasitý, chuligánský, štědře podporovaný, protože klub je vládní. Propuká v nekontrolovatelné nadšení nejen při každém gólu svého mužstva, ale hlavně při každém faulu na protivníka. 

Zatím jasně prohrávají, ale čím víc prohrávají, tím víc řvou a dupou, přitom se vůbec nebojí, že s nimi spadne tribuna. Ten druhý fanklub se chová jako na hostování, z gólu tak velkou radost nemá a projevit se jí bojí v obavě, že by si to s nimi domácí fanoušci, pořadatelé a policisté  vyřídili. Tak se jen modlí, aby to maso na hřišti už brzy skončilo. Jenže modlit se nestačí, Bůh hloupým, líným a ustrašeným nikdy nepomohl.