Navrhuje zahrady od Kanady po Zanzibar. Práce v ráji není pro každého, říká Leffler
Utrhnout si mango, projít se vlastním olivovým sadem, usnout pod pomerančovníkem, vymyslet, kam posadit lavičku s výhledem na Atlantik, zašít se v džungli u vodopádu… Ferdinand Leffler, spolumajitel ateliéru Flera, sice většinou navrhuje zahrady v Česku, ale čím dál víc proniká i k domům českých majitelů v zahraničí.
V posledních letech to zažíváme i uprostřed Evropy: vedro a s tím spojené dlouhotrvající sucho. Ve Středomoří prakticky běžná situace. Uvědomují si to i Češi, kteří v zemích jižní Evropy ve velkém hlavně v době krátce po pandemii covidu-19 nakoupili nebo postavili domy. A s nimi získali také zahrady, které se změně klimatu musejí přizpůsobit.
„Máme pár českých klientů na jihu Španělska. Marbella, oblast kolem Malagy. Navrhovali jsme ale i na Sicílii, na Korfu…,“ vyjmenovává Ferdinand Leffler, který v českých expatech vidí byznysovou příležitost pro svůj ateliér s třicítkou kolegů. Tím spíš, že mu první pracovní výjezdy do Španělska ukázaly, že čeští zahradní architekti mají co nabídnout.
„Pořád tam dominuje zajetý styl zahrad hotelových resortů, kdy kolem domu vysadíte pár palem, trávník s automatickou závlahou a sem tam něco, co kvete. Jenže to už dnes přestává fungovat. Sucho je obrovské téma, protože v něm zahrady schnou před očima. Zároveň ale vidíte další nákladní auta, jak navážejí kobercové trávníky, aby se znovu opakovaly ty samé chyby,“ popisuje zacyklenou situaci Leffler.
Stejně jako v Česku, tak i v subtropech a tropech proto razí cestu k udržitelnosti a ekologii, kdy jím navržené zahrady respektují zeleň, která je v daném místě původní a nejlépe adaptovaná na tamější podmínky.
První velký zahraniční projekt ale Ferdinand Leffler dělal paradoxně v místě, kde s vodou problém rozhodně není. Bylo to v Kanadě, konkrétně v Novém Skotsku v Cape Breton Highlands na místě s dechberoucím výhledem na Atlantik, kde sedm Čechů rozjelo velmi neobvyklý developerský projekt, na kterém se podílel architekt Petr Kolář. Flera měla na starost zahradu u první z postavených vil.
Mluvit však o zahradě v kanadských podmínkách zdánlivě nekonečné krajiny téměř bez lidí není až tak namístě. „Zahradní architektura tam není téma. Tam vyhrává extrémní surovost,“ přiznává Leffler, podle kterého stačí jedna lavice na ideálním místě, ohniště, jedna kamenná cestička, která spojí, co je potřeba, a několik stromů na ta správná místa. „Nejdřív jsem z toho byl nervózní, ale pak jsem se uklidnil a uvědomil si, že to je ta architektura, která tam patří. Je to takové zdánlivé nic,“ vzpomíná Leffler na Kanadu.
Další Češi pak Fleru zavedli do tropického pásma. Nejprve Václav Dejčmar, který společně s dalšími investory stojí za resorterm Zuri na Zanzibaru, kde se tropická zahrada pod českým dohledem rodila před deseti lety. Zatímco jinde v zahraničí Leffler a jeho tým hledá místní zahradníky, kteří pomáhají vybírat vhodné rostliny, na ostrově na východním pobřeží Afriky to probíhalo jinak.
Leffler si na pomoc totiž přizval krajinářskou architektku Janu Pyškovou, která se na subtropickou a tropickou zeleň specializuje a která komunikovala s místními. Nikoli ale se zahradníky, kteří na ostrově prakticky nebyli, nýbrž s farmáři, kteří pěstovali rostliny, jež se jezdily vybírat do místních lesů.
„Tam není zahradní školka, kde by se dalo nakoupit. Tehdy se tam daly sehnat snad jedině ty palmy, o které my jsme ale vůbec nestáli,“ vysvětluje zahradní architekt. Od té doby Leffler do Zuri pravidelně jezdí, aby dohlížel, jestli se původní vize podoby zeleně na Zuri daří dodržet.
„Staňte se šéfzahradníkem v ráji!“ Tak byl nadepsaný loňský příspěvek na facebookovém profilu ateliéru Flera, který měl do Zuri přilákat velitele týmu lokálních zahradníků. Práce snů. „Ale jen na první pohled,“ připouští Leffler, jenž přiznává, že na podobných pozicích lidé moc dlouho nevydrží.
Je to ostrov, takže se stává, že po půl roce to dotyčného dožene a zmizí někam jinam. A s ním často odjíždí i hlavní myšlenka celé zahrady. „Je to jako tichá pošta. Řeknete to jednomu, ale ten odjede. Sice to předá dalšímu, ale sem tam něco vypadne a já pak po roce při pravidelné kontrole zjistím, že autorská vize, která je strašně důležitá, se někam vytratila,“ zoufá si Ferdinand Leffler s tím, že v případě Zuri je základem nechat rostliny růst a přehnaně nezasahovat do jejich života.
„Někdy to bylo těžké, ale po deseti letech vývoje zeleň v Zuri vypadá tak, jak jsme Václavu Dejčmarovi na začátku naší spolupráce slibovali,“ pochvaluje si Leffler.
Další podobný zářez si připsal v Kostarice, kterou si zamiloval Filip Žák, podnikatel, jenž Česko vyměnil za trojici vil spojených do resortu Art Villas zakomponovaných do tropického lesa národního parku. Co s tím? Tady pro zahradní architekty platilo pravidlo „nechat džungli džunglí a vytáhnout z ní to nejlepší“. Nic radikálně nepřetvářet. To efektní má zůstat. To příliš invazivní, co hrozí, že spolkne dům, odstranit. Pak už jen doplnit jedlé rostliny, jejichž plody si hosté sami mohou natrhat a sníst. Doma mají maliny a třešně, tady si mohou zajít pro mango nebo papáju.
„Původně jsem tam přiletěl s tím, že budu dělat zahradu u oceánu, ale nakonec mě víc okouzlila džungle. Jdete po obrovském pozemku, až sejdete do nenápadného údolí, kde najdete řeku s vodopádem. Je to kus krajiny, který se jen přirozeným způsobem snažíte zpřístupnit. Máte tam luxus vil, ale pomáháte zprostředkovat divokost džungle. To byla strašně hezká práce,“ pochvaluje si Leffler.
Vraťme se ale blíž Česku. Když majitel ateliéru vyráží na za klienty do Středomoří, do letadla obvykle nechá uložit i gravelové kolo. Jednak ho cyklistika baví, ale zároveň jde podle něj o ideální prostředek, který dovoluje vnímat ostatní zahrady v místě, kde je to zrovna potřeba. Letos jste tak mohli Lefflera zahlédnout na Sicílii nebo Korfu.
V Řecku pracoval na proměně pozemku, který je na první pohled jen vyprahlá stráň, kde rostou sem tam olivovníky, pod nimi tráva a voňavé bylinky. Kdo někdy zabloudil na řecký venkov, vystoupil z auta a nadechl se, nejspíš si dokáže takové místo okamžitě představit.
„Majitel domu už naši práci znal z Česka, takže se na zahradě svého prázdninového domu chtěl vyhnout něčemu, co tam nepatří. Proto přibyly hlavně olivovníky a místní rostliny, díky kterým zahrada spokojeně žije a funguje bez toho, aby ji někdo denně zaléval,“ říká Leffler o Řecku.
Se stejným přístupem tým Flery přistupoval i k zahradě domu na podobně suché Sicílii, kde před olivovníky dostal přednost citrusový sad. „Pro místní je to skoro plevel, ale my Středoevropané jsme z toho úplně paf, tak jsme z toho udělali hlavní téma celé zahrady,“ dodává Leffler.
Opravdu se tedy zdá, že éra zelených trávníků ve Středomoří je passé. Podle Lefflera jde o očekávatelný vývoj, který ale ne všichni chtějí, nebo umějí přijmout. „Když jsem byl v roce 2010 v USA, už tenkrát byla v Los Angeles zahradnictví, která byla orientovaná na suchomilné rostliny. Já na to koukal jako blázen a říkal jsem si, proč to dělají. Teď už to chápeme, aniž bychom museli opouštět Evropu. Hlavně s tím ale ve Fleře umíme pracovat,“ říká.
I proto si Leffler věří, že podobně jako dokázal prorazit v navrhování zahrad v Česku, může uspět i například ve Španělsku. Primárně na zahradách Čechů. „My to know-how máme, takže silně uvažujeme o tom, že bychom ve Španělsku otevřeli vlastní pobočku se dvěma třemi lidmi. Služba, kterou děláme my, tam za mě silně chybí,“ plánuje Ferdinand Leffler.
The post Navrhuje zahrady od Kanady po Zanzibar. Práce v ráji není pro každého, říká Leffler appeared first on Forbes.