Nejrychlejší útěk z města: Nebýt sardinka v Barceloně, jíst sardinky v Sitges
Z jednoho z nejturističtějších hotspotů Evropy jste po svižné jízdě vlakem najednou v plážové destinaci s nádechem středomořské vesnice. V Sitges, který dal světu kubánský rum, to aktuálně zase tepe filmovým festivalem a představuje vítaný doplněk Barcelony.
La Rambla, 11:00. Bulvár je vzhledem k tomu, že tu pracují bagry na novém povrchu, ještě přecpanější než obvykle. Davy míří nahoru a dolů v lehce chaotickém tempu, všude obchody, bistra, naháněči a pár nezbytných podvodníčků k tomu.
Calle de San Sebastian, 11:00. Lehce výstřední majitelka podniku s organickou kávou se po zjištění, odkud jsou její dopolední zákazníci, projeví jako znalkyně československé kinematografie: „Pan Tau! Such a cool man!“ A servíruje vynikající espresso na rohu ulice, moře hlasitě šumí, zacinkají příbory od vedlejšího stolu a idylu jen podkreslí taneční verze hitu Bella Ciao.
Ahoj, krásko! Sluší se pozdravit takto, Barcelonu jste právě vyměnili za Sitges. Obě místa dělí nenáročná, zhruba čtyřicetiminutová jízda vlakem z hlavního barcelonského nádraží Sants, z letiště to s jedním přestupem v El Prat vyjde podobně.
Nic najednou nepůsobí vzdáleněji než hlahol La Rambly. Tohle je cesta z města, jak má být.
Pan Tau nebyl zmíněn jen tak – kdo má volný program, může do Sitges rovnou vyrazit na tamní proslulý filmový festival zaměřený na fantasy a horory, v roce 2025 se koná od 9. do 19. října. Městečko u Středozemního moře tím získá na ruchu, ztratí ale ono příjemně ospalé kouzlo zářijového všedního dne, kdy slunce svítilo tak akorát a poslední věcí, kterou byste v Sitges řešili, by byly davy.
Barcelona je jedním z měst nejvíce dotčených fenoménem overtourismu, byť od rezidentů můžete slyšet, že to platí maximálně půl roku a dalších šest měsíců je i zde klid. Koho každopádně ubije La Rambla anebo se na městské pláži Barceloneta bude cítit jako sardinka, tomu lze doporučit dát si sardinky či jiné plody moře v Sitges.
I ten umí tepat, ale v době návštěvy působil spíš jako obyčejná pobřežní vesnice. Čas tu citelně šlápne na brzdu, dokonce i socha jednoho z místních patronů působí vyklidněně; žádné ostré hrany, žádná dynamika. Jinému pánovi z kamene pak na hlavu přidali duhový klobouk – a nikoli bezdůvodně.
Sitges, přezdívaný občas španělské St. Tropez, je enormně LGBT friendly, což poznáte jak z plejády duhových vlajek, tak především z párů korzujících po promenádě či vysedávajících v kavárnách.
Ovšem to není jediná inkluzivní stránka věci. Mezi zhruba třemi desítkami tisíc obyvatel je přibližně třetina jiných národností než Španělů. Cenám nemovitostí to neprospívá, ovšem divit se nelze. Tempo a atmosféra nesrovnatelné s Barcelonou, kilometry pláží, relax, slunce… Kdo by to nebral?
„Ráj existuje, než se nastěhuje příští soused,“ prohodí pragmaticky zmíněná německá kavárnice, ale příliv nových – byť někdy ne úplně přátelských – obyvatel svědčí o tom, že Sitges má co nabídnout, však tu podle webu místní turistické centrály slunce svítí 320 dní v roce, což na Čecha působí jako ještě větší fantasy než veškerá produkce místního filmového festivalu.
Lze vést vášnivé disputace, zda náhodou ještě lepší pláže a ještě příjemnější prostředí nenabízí blízké letovisko Vilanova i la Geltrú, rovněž ležící na trase osobního vlaku z Barcelony. Na soudy si netroufám, nicméně obě místa spojuje pěší cesta podél pobřeží, což tuto oblast na jih od letiště tím spíš zařazuje do itineráře eurovíkendů v Barceloně.
Názvy ulic vepsané do barevných kachlíků, kombinace bílé a modré jako na řeckých ostrovech, uličky, kde se lze na chvíli příjemně schovat před ruchem… Sitges možná zklame prvoplánové instagramové cestovatele, ale potěší ty, pro které pojem dolce vita objímá celé Středomoří. Nejen jeho italskou vlast, ale i Španělsko.
Kdo by si chtěl lenivé nicnedělání zpříjemnit skleničkou, měl by pak pozvednout výběrový rum. Ze Sitges totiž pochází Don Facundo Bacardí Masó, který odsud zkraje devatenáctého století jakožto patnáctiletý mladík vyplul po vzoru mnoha svých spoluobčanů na Kubu – a tam začal příběh značky Bacardi.
Myšlenky na něj a další dobové dobrodruhy jsou nejpalčivější před místní památkou číslo jedna, na schodech pohlednicového kostela sv. Bartoloměje a sv. Tecla. Stačí přimhouřit oči před sluncem a jako byste slyšeli námořníky, kteří konečně na palubě spatří domov a křižují se před gotickou stavbou…
Přítomnost je daleko světštější, plná obchodů a restaurací. Do mixu nutno připočíst galerie a několik muzejních budov – v Cau Ferrat je k vidění dokonce jeden Picasso a několikrát El Greco –, to hlavní v sobě ale kloubí zlatý písek a modravé moře. Sitges nabízí sedmnáct pláží (včetně nudistických nebo pro gaye) a mají zcela odlišný vibe než Barceloneta se svými prodavači drinků, vyvolávajícími stále dokola: „Cuba libre! Mojito!“
Pokud je už sama Barceloneta jedinečná v tom, že v plavkách můžete vystoupit z metra, Sitges katalánskou pohodu ještě povyšuje – pár desítek minut ve vlaku vás posune do jiného světa. Vzhledem k tomu, že má s oblíbenou Barcelonou společné moře, písek, gastronomii a sluneční paprsky, se taková návštěva odmítá jen těžko.
The post Nejrychlejší útěk z města: Nebýt sardinka v Barceloně, jíst sardinky v Sitges appeared first on Forbes.