Nový světový řád. Spojené státy nás připravují na konec jistot v éře síly
Jak se proměňuje stávající světový řád pod taktovkou nevypočitatelného amerického prezidenta Donalda Trumpa? A jak bychom se měli na toto nové geopolitické klima připravit? Nad tím se v komentáři pro Forbes zamýšlí portfolio manažer z J&T Investiční společnosti Štěpán Hájek.
Nový rok přinesl podobně jako začátek toho minulého celou řadu událostí, které potvrzují, že současný světový řád postupně mění svou podobu. A příjemný pohled to není. Alespoň pro země, jež spoléhají na většího a silnějšího spojence.
Instituce, které dnes považujeme za samozřejmé, nejsou historickou nutností. Severoatlantická aliance a možná ani Evropská unie nejsou konstanty, ale politické konstrukce vzniklé ze shody zájmů. Ty však začínají být pod tlakem ze Spojených států. A právě proto se mohou rozpadnout rychleji, než si připouštíme.
Posun Spojených států od logiky aliancí k logice moci je stále zřetelnější. Národní bezpečnostní strategie USA otevřeně popisuje svět jako arénu soupeření velmocí, kde má Washington právo jednat preventivně a jednostranně. Kolektivní obrana založená na rovnosti spojenců se v tomto rámci mění z pilíře stability v omezení akceschopnosti.
Grónsko do tohoto obrazu zapadá až nepříjemně přesně. Nejde o kuriozitu ani nešťastnou formulaci amerického prezidenta Donalda Trumpa. Opakované americké nároky na kontrolu nad severským ostrovem vytvářejí precedens. Test, kam až lze zajít, aniž by se otevřeně rozpadl transatlantický bezpečnostní řád.
Bezpečnostní argumentace, opírající se o údajnou přítomnost ruských a čínských lodí v Arktidě, se přitom míjejí s realitou. Ruské aktivity se soustředí na Barentsovo moře a oblast kolem Kolského poloostrova, čínské lodě kolem Grónska dokonce neoperují vůbec.
Pokud se někde snaží obě země být aktivnější, je to oblast kolem Aljašky, kde probíhají společná vojenská cvičení, ale o Grónsku nemáme žádné důkazy, které by potenciální touhu mocností ostrov obsadit potvrzovaly. Vyplývá to z dat a analýz The Arctic Institute nebo dánského think-tanku DIIS.
Často přehlížený detail je přitom zásadní. Spojené státy mají dnes v Grónsku zhruba dvě stovky vojáků. V minulosti jich tam bylo až deset tisíc. Redukce přítomnosti byla americkým rozhodnutím. Kodaň naopak Washington opakovaně vyzývala, zda nechce svou vojenskou přítomnost na ostrově posílit. Bez odezvy.
Pokud dnes někdo mluví o „slabém místě“ v Arktidě, pak je to slabost, kterou Spojené státy vytvořily samy – dlouhodobým podceněním regionu v době, kdy pro ně nebyl geopoliticky prioritní.
Argument o nutnosti převzít kontrolu tak působí spíš jako dodatečná racionalizace než reakce na novou hrozbu. Nejde o bezpečnost, ale o kontrolu. O demonstraci, že Spojené státy si vyhrazují právo rozhodovat o tom, co se děje v jejich „blízkém zahraničí“.
V této logice se Grónsko dostává do stejné kategorie jako Panama, Kuba či Venezuela. Především jako prostor podřízený strategickým zájmům. Podobnou dynamiku lze ostatně očekávat i jinde.
Například v Íránu, kde v posledních týdnech sílí protesty a tamní politický režim začíná působit křehčeji než obvykle. Právě takové prostředí Trump tradičně vnímá jako příležitost: slabý protivník, rychlá akce, žádné dlouhodobé zatažení země do konfliktu.
O to výmluvnější je, že jen před několika dny šéf Bílého domu oznámil plán zvýšit americké výdaje na obranu o polovinu. Krok, který nepůsobí jako krizová reakce, ale spíš jako příprava na širší použití síly.
I přesto jde v rámci použití vojenské síly na Grónsko tvrdit, že jde jen o další Trumpův blaf. Tlak vygraduje, rétorika eskaluje, a nakonec se najde „kreativní řešení“. Nová dohoda, symbolický ústupek nebo změna rámce, která umožní vyhlásit vítězství bez skutečného zásahu do suverenity.
Dánsko už dnes hledá varianty, jak americké obavy uklidnit. Tento scénář nelze vyloučit. Problém je, že Trump už ukázal, že vojenskou sílu nepovažuje za nepřekročitelnou hranici. Venezuela byla jasným signálem, že pokud vyhodnotí režim jako slabý, je ochoten zajít dál než k pouhé rétorice. Grónsko není Venezuela, ale logika zůstává stejná.
Proto jde o černou labuť. Ne o základní scénář, ale o možnost, kterou trhy i politici systematicky podceňují, protože se zdá nemyslitelná. Rozpad NATO či faktické vyprázdnění jeho smyslu nejsou příliš zaceněny v aktivech ani v geopolitické rizikové prémii.
Dopady by byly strukturální. Přecenění rizika, přesuny kapitálu, tlak na měny menších ekonomik, růst obranných výdajů a další fragmentace energetických trhů. Ne jednorázový šok, ale nové prostředí.
Trumpova politika tak nepůsobí jako výjimka, ale jako symptom hlubšího posunu. Národní bezpečnostní strategie Spojených států z roku 2025 hovoří jasně o získání většího vlivu v západní hemisféře včetně zmínek o slabé a roztříštěné Evropské unii, která by USA vyhovovala více rozdělená.
Logika, kde pravidla platí jen tehdy, když se hodí silnějšímu. Otázka není, zda je to správné. Otázka je, zda jsme připraveni na to, že černá labuť tentokrát nepřiletí zvenčí, ale ze samotného centra.
The post Nový světový řád. Spojené státy nás připravují na konec jistot v éře síly appeared first on Forbes.