Architektura mezi přísností a diskotékou. Stavěly se v devadesátkách jen bizáry?
Málo popsaná éra české architektury se dočkala knižního i výstavního zpracování. Vychází kniha Devade, na níž v pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP) navazuje výstava. A ne, nepůjde o popis podnikatelského baroka či ukázku bizarních staveb, ale o komplexní sondu do přelomové doby české historie i pražského urbanismu.
V posledních několika letech měla česká veřejnost jedinečnou možnost detailně poznat architektonické dědictví vzniklé v letech 1958-1989. Období se věnovala nejen expozice Národní galerie, ale také rozsáhlá publikace Architektura 58-89 vzešlá z iniciativy Vladimíra 518 a na ni navazující stejnojmenný a oceňovaný dokument režiséra Jana Zajíčka.
Co ale nastalo po zlomovém roce 1989? Jak celospolečenské změny ovlivnily místní architektonické ateliéry a jejich produkci? Jak do stavebnictví zasáhl zahraniční kapitál, hvězdní světoví architekti nebo absence jasného přístupu k regulaci výstavby? A vznikaly tu opravdu jen roztodivné budovy a rodinné domy ve stylu podnikatelského baroka?
Na všechny tyto otázky přináší – v pražském kontextu – odpověď nová publikace novináře a publicisty Matěje Beránka, historičky architektury Adély Vaculíkové, architekta Jana Bureše a fotografa Radka Šrettra Úlehly. Nese příznačný název Devade a ještě příznačnější podtitul „Architektura Prahy mezi přísností a diskotékou“.
Ona přísnost odkazuje ke známé charakteristice české architektury z pera historika Rostislava Šváchy, který střídmé tvarosloví, stejně jako trvanlivé materiály a celkovou umravněnost formy i obsahu, považuje za jedno z nadčasových tuzemských specifik. Diskotéka pak představuje druhý pól spektra: devadesátkové budovy hýřící tvary, barvami a materiály.
„V knize jsme se rozhodli ukázat všechno mezi oběma póly. Architektura devadesátých let totiž byla nesmírně pestrá,“ říká k výběru celkem třiceti staveb Adéla Vaculíková. „Ani v knize, ani ve výstavě ale nejde o hitparádu nejlepších nebo nejhorších budov. Chceme naopak lidem představit nejrůznější typologie,“ dodává.
Z ranku oněch „rozverných, diskotékových“ budov to je například archivní areál na Chodovci, hotel Hoffmeister pod Pražským hradem nebo vilová kolonie Malá Šárka v Nebušicích.
Kromě třiceti staveb jsou součástí výstavy i memy od autorů satirického instagramového účtu Dynamický blok. „Dobře udělaný meme někdy funguje lépe než dobře vystavěný publicistický text,“ myslí si Matěj Beránek. Výstavu doplňuje i projekce Pierra Urbana, jejíž obsah mohou návštěvníci sledovat ze slavnostních židlí Olga, které v devadesátých letech navrhl do Španělského sálu Pražského hradu Bořek Šípek. Výstava trvá do 17. května.
Z těch ze sekce „racionálních a přísných“ je to pak nový studiový dům Českého rozhlasu, administrativní budova Muzo centrum nebo komerčně administrativní centrum Metrostav v Karlíně.
Všechny budovy v knize a na výstavě, která v CAMPu startuje 29. ledna, spojují příběhy. V esejích věnovaných jednotlivým stavbám nenajdeme prosté popisy architektury, ale barvitá vyprávění ilustrující ekonomická, společenská i stavitelská specifika tehdejší, v mnohém rozporuplné doby.
Tak například: bytový komplex v pražských Jinonicích krásně ilustruje dnes jen těžko představitelné možnosti devadesátých let.
„Tyhle postmoderní domy zhotovil ateliér Karla Pragera. U projektu s investičními náklady kolem miliardy tehdejších korun navíc ateliér Gama figuroval také jako spoluinvestor po boku Metrostavu. Peníze Gama vydělal na jiných developerských projektech ve své režii,“ popisuje obrovský finanční závazek Matěj Beránek.
Že na přelomu milénia šlo stavět z dnešního pohledu až nepředstavitelně rychle, zase dokládají stavby pavilonu Pyramida (dnes divadlo Goja Music Hall), divadla Spirála (dnes Nová Spirála) nebo Křižíkových pavilonů na holešovickém Výstavišti. Postavily se v rekordním čase – jen rok od architektonické soutěže.
„Regulační systém se teprve tvořil, byl velmi rozvolněný. Většinu staveb se povedlo postavit za jeden, dva roky. Pro srovnání: dnes je běžné čekat klidně i deset let, a to jen na stavební povolení bytového domu. Z pohledu architektů šlo tedy o skvělou dobu,“ dodává Matěj Beránek.
Zlatá éra pro české architektonické ateliéry to byla podle Adély Vaculíkové ještě z jednoho důvodu: díky přílivu západního kapitálu a investorů se tu ke slovu dostali i zahraniční architekti.
Regulační systém se teprve tvořil, byl velmi rozvolněný.
Příkladem může být nejen Tančící dům Franka Gehryho (investorem byla nizozemská pojišťovna), ale také administrativní komplex Zlatý Anděl francouzského architekta Jeana Nouvela (investorem byla společnost ING Real Estate Development).
Tato hvězdná jména ale vždy potřebovala pro realizaci svých návrhů českou spojku. „Mnoho tuzemských architektů na tom vyrostlo. Namátkou zmíním CMC Architects nebo atelier A8000. A nešlo jen o architekturu, ale také o byznysovou stránku vedení architektonických studií. Mohli se díky tomu naučit, jak má fungovat profesionální studio a získat know-how, které u nás prostě neexistovalo,“ vysvětluje Beránek.
„Obor se díky zahraničním vlivům také nesmírně zprofesionalizoval, poprvé jsme například mohli slyšet o architektonickém PR,“ doplňuje Adéla Vaculíková.
Projekt Devade – knižní i výstavní – sleduje i sjednocující charakteristiky tehdejší architektonické produkce. Ať už jde o časté používání reflexního skla a obecně závěsných fasád, nebo v případě těch „divočejších“ staveb o oblibu kombinace mnoha typů oken, balkonů, materiálů či tvarů.
Že vám při čtení poslední věty vyskočil v hlavě obrázek budovy hotelu Don Giovanni na pomezí Žižkova a Strašnic? Ani ten v knize a na výstavě nechybí. „Jde o příklad extrémně nenáviděné stavby, z pohledu devadesátek jde ale až o emblematickou budovu,“ říká k hotelu z roku 1995 Matěj Beránek.
I tu je tedy potřeba zmapovat. Chce se napsat – dokud je čas. Jak autoři knihy připomínají, správný moment na sondu do porevolučních let nastal právě teď. Důvodem je prostý fakt, že většina budov z této éry se z hlediska životnosti blíží své vůbec první velké rekonstrukci, která může narušit jejich původní charakter.
„Rozhodně nám nejde o fetišizaci divnosti. Chceme naopak z devadesátkových budov odejmout velké stigma, že jsou primárně bizarní. Vzniklo tu i mnoho velmi kvalitních staveb. Sami jsme se v devadesátých letech narodili, tak můžeme k době přistoupit komplexně a zhodnotit ji – snad – bez patosu i nostalgie,“ dodává Adéla Vaculíková.
A další plány? I když je po vydání knihy a uspořádání výstavy příliš brzy na jasné deklarace, autoři publikace mají v hlavě i další nápady. Třeba zpracování devadesátkové architektury v regionech, kde by se ke slovu mohlo dostat i ono tak často omílané podnikatelské baroko spojené primárně s rodinnými domy mimo metropoli.
The post Architektura mezi přísností a diskotékou. Stavěly se v devadesátkách jen bizáry? appeared first on Forbes.