Deal či deadline. Jazyk není porcelán po babičce, míní jazykovědec

Postovat místo sdílet, deliverovat místo dodat. Čeština v kancelářích, mezi mladistvými i na sítích zní čím dál víc jako jazyk bez hranic. Jazykovědec Karel Oliva ale odmítá paniku. Prznění češtiny? Spíš její test odolnosti. Skutečné nebezpečí podle něj nepřichází z anglických slovíček, ale z nenápadně pokřivené větné stavby a ztráty schopnosti mluvit prestižní češtinou tam, kde by měla znít.

Někdo si bere ownership, další navrhuje follow up call. Čeština se v korporátních open spacech mění v hybridní kód, který má blíž k „pitch decku“ než k Babičce. A teenageři? Ti mezitím plynule přepínají mezi jazyky, jako by hranice byly jen zastaralý software.

„Přejímky jsou často jen komety, které zazáří a zaniknou. A pokud ne, za padesát let už nikdo nepozná, že to nejsou česká slova,“ říká v rozhovoru pro Forbes k Mezinárodnímu dni mateřského jazyka jazykovědec Karel Oliva.

Jazyk podle něj není porcelán po babičce, ale živý organismus. Cizí slovo vezme, opatří českou koncovkou, ohne podle vlastních pravidel. A bylo tomu tak vždycky.

Větší problém než „deal“ místo slova „dohoda“ je podle něj ztráta schopnosti mluvit spisovně tam, kde je to znak profesionality. Upozorňuje i na nečeské výstupy umělé inteligence.

„Tento jev je daleko nebezpečnější než přejímání jednotlivých anglických slovíček. Tady už nejde o jednotlivá slova, ale o pokřivení skladby českých vět, které je – nebo může být – nenápadné. Hrozí nebezpečí, že se mu snadněji přizpůsobíme, zvlášť když se takové pochybné větné struktury dostanou do tisku a rozšíří se,“ varuje.

Hovoříme spolu začátkem roku 2026 a teenageři okolo nás se baví plynnou směsicí češtiny a angličtiny. Je to přirozený vývoj, nebo kulturní rezignace?

Kulturní rezignací bych to nenazýval, zvlášť proto, že ti lidé jsou velmi mladí a ještě dorostou a dostanou rozum. Navíc mi to přijde celkem přirozené.

Řeč a jazyk nám slouží ke komunikaci a musíme rozeznávat strohé obsahy toho, co chceme říci, od další nadstavby: od snahy odlišit se, být originální, někoho pobavit či rozesmát. A to je přitom často právě to, co v takových situacích pozorujeme.

Jistě také platí, že řada věcí, které mladá generace denně používá, nemá české názvy. Prostě neexistují česká slova pro všechno to, co probíhá na (a)sociálních sítích – a v mnoha případech i jinde.

Půjčují si proto slova z angličtiny, kde tyto výrazy existují. Málokdy si půjčují odjinud, i když čeština přejímá i z jiných jazyků. A neplatí to jen pro ně: i ve vaší otázce zaznělo slovo „teenager“.

Máte pravdu. Divíte se tedy mladistvým?

Nedivím se, že to dělají. My jsme v jejich letech byli stejní, ovšem společnost byla jiná. Nevyvíjela se tak rychle a dynamicky, nebylo tolik změn. A každá mladá generace si vytvářela svá pojmenování pro věci, pro které v její době v češtině ještě neexistovaly jednoduché výrazy.

My jsme pro ně používali třeba zkratky víceslovných, a proto poněkud nemotorných českých překladů, nebo výrazy, které jsme si už i tehdy vypůjčili z angličtiny, nebo jsme posunuli význam českého termínu nebo jsme si utvořili pomocí předpon a přípon nové slovo.

Je to přirozená věc a oni často opravdu hovoří o věcech, v jejichž případě české názvy neexistují. 

Další a jiná záležitost je pak snaha odlišit se, být originální, a užívat proto anglická slova i tam, kde ta česká existují. Ostatně něco podobného můžeme sledovat i v jazyce byznysu.

V korporacích často osazenstvo není ryze české a komunikuje se v jiném jazyce, nejčastěji angličtině. Může to být samozřejmě i němčina, vzhledem k tomu, kolik tady máme německých podniků, ale většinou to bývá angličtina. 

Co ještě pozorujete?

Když se používají původně anglická slova v češtině, vždy se přizpůsobí českému jazykovému prostředí. Užijí se české skloňovací nebo časovací koncovky, občas i české předpony a přípony. Zapadne to do českého tvaroslovného, ale i syntaktického systému – a to je klíčová věc: ta slova se počešťují. 

Přejímky jsou ale často jen komety, které zazáří a zaniknou. A pokud ne, tak platí, že za padesát let už nikdo nepozná, že to nejsou česká slova, protože už se zcela češtině přizpůsobí. A v tom já osobně vidím nikoli slabost, ale naopak sílu češtiny, která umí cizí slova převzít a přizpůsobit si je. Nepřipadá mi proto, že by ji to ohrožovalo. 

Je to tedy póza, nebo přirozenost pro mladou generaci?

Důležité je, aby si mladí mluvčí vždy dobře uvědomili rozdíl mezi tím, kdy komunikují mezi sebou a kdy komunikují s námi staršími. Aby nepoužívali něco, o čem vědí, že tomu nebudeme rozumět. Aby zkrátka uměli dobře odhadnout sociální, a tedy i jazykovou situaci, v níž se nacházejí. Což ostatně platí pro všechny, nejenom pro mladé.

V širším kontextu pak jde o to, aby jim škola sdělila podstatný fakt, že kromě toho, jak mluví mezi sebou, existují ještě jiné jazykové úrovně, které by měli používat podle konverzační situace. A také o to, aby je na to připravila – na mysli mám zejména užívání spisovné češtiny. 

Je nadužívání anglicismů známkou jazykové lenosti?

To je otázka spíš pro sociologa. Konzumujeme tolik cizojazyčného obsahu, a naopak třeba málo česky čteme, že nám některé české slovo jednoduše vypadne a použijeme proto slovo z jiného jazyka, čímž vzniká jakýsi smíšený jazykový kód.

Bylo tomu tak vždycky?

Když se podíváme do historie jazyků, přechod ke smíšené formě není vůbec překvapivý. V dlouhodobé perspektivě to není nic, co by češtině hrozilo v příštích padesáti nebo sto letech. Ale co bude za 400, za 500 let, to nevíme. 

Podívejme se třeba na to, jak vznikly románské jazyky, tedy kromě italštiny, která je přímým následníkem latiny. Vznikly tak, že Galové a původní obyvatelé Španělska, Portugalska a dalších zemí mluvili svými jazyky, často keltského původu.

Ale protože se stali součástí Římské říše, jazyky se postupně smísily, nebo přesněji pod vlivem původních, místních jazyků se latina nových vládců postupně změnila ve francouzštinu, katalánštinu, kastilskou španělštinu, portugalštinu, rétorománštinu.

A ještě lepší příklad je dnešní angličtina, jejíž slovníky jsou obvykle dvakrát tlustší než obdobné slovníky jiných jazyků.

Poté, co Vilém Dobyvatel v roce 1066 zvítězil v bitvě u Hastingsu a zmocnil se v Anglii vlády, vyhnal nebo vyvraždil původní místní šlechtu, která stejně jako všechno obyvatelstvo v důsledku předchozího historického vývoje mluvila směsí keltšiny a starogermánských jazyků.

Noví mocipáni mluvili francouzsky, což způsobilo, že si nerozuměli se svými poddanými. Vyřešilo se to tak, že se za pár století oba jazyky smísily. V angličtině tak často máte pro stejné věci dva výrazy: jeden původem germánský, druhý ze staré francouzštiny.

Příkladem je třeba sloveso „to sweat“, tedy „potit se“, které známe i v češtině ze slova „svetr“. Toto sloveso nese fakticky stejný význam jako „to perspire“, přičemž se ovšem odlišují stylově.

„Sweat“, které je germánského původu, se hodí spíše pro pot sedláka na poli, zatímco v případě potu dvorní dámy je příhodnější použít „perspire“, které má přes starou francouzštinu prapůvod v latině – pokud tedy vůbec chceme spáchat společenskou sebevraždu a o něčem takovém se zmínit.

Touto dvoukolejností je angličtina naprosto „zaplevelená“. Téměř ke každému pojmu či konceptu má dva výrazy, což se pak odráží v tloušťce jejích slovníků.

Když se tedy vrátím k vaší otázce: je možné, že za 300, 400, 500 let už bude existovat jedna „evropština“, která bude mixem s dominující rolí angličtiny. Ale je samozřejmě stejně dobře možné i to, že se nic takového nestane. 

V sobotu 21. února slavíme Den mateřského jazyka. Může vliv anglických slov oslabovat českou kulturní nebo jazykovou tradici?

Myslím, že bezprostředně takovéto nebezpečí nehrozí. Zaprvé, jak už jsme o tom mluvili, jsou cizí výrazy důsledně počešťovány, čímž se stávají součástí lexikálního systému naší mateřštiny – a proto ji spíše neoslabují a už vůbec neohrožují.

Zadruhé je třeba možné, že se jednou zvedne vlna podobná národnímu obrození, vlna odporu, která taková slova z češtiny opět vytlačí, i když to mi nepřipadá ani pravděpodobné, ani – a to hlavně – racionální. Podstatné je tak to první: že čeština má sílu si převzatá slova přizpůsobovat.

Nicméně už nyní například místo slova „sdílet“ používáme slovo „post“ a říkáme „postovat“. To samé pozoruji v korporátní angličtině, kdy čeští manažeři používají „deal“ místo „dohoda“. 

Ano, z anglického „post“ jsme si přidáním zakončení „-ovat“ vytvořili české sloveso. Je škoda, že neužíváme český ekvivalent, ale na druhou stranu to slovo již v češtině zřejmě zakotvilo. To se stává, když je vliv cizího prostředí dostatečně silný – a to v tuto chvíli zřejmě je. 

Proč se to stalo, je jiná otázka. Jistě jsou i tací, kteří se chtějí angličtinou za každou cenu odlišit, ale uvědomme si, že – zejména v prostředí korporátu, kde se často ke komunikaci používá angličtina – je to přirozená reakce na životní praxi.

Z každodenní zkušenosti máme zafixovaný mentální koncept nějaké věci či děje.

Když ten při hovoru převádíme z představy do slovního vyjádření, tak už často použijeme anglické slovo s onou věcí či dějem primárně spojené, což vychází z toho, že je anglická podoba takového slova pro nás díky častému užívání angličtiny přirozenější než ta česká. 

Bylo tomu tak vždycky?

Korporáty jsou samozřejmě novinkou. Ve středověku neexistovaly, ale již tehdy byly třeba univerzity, kde se mluvilo především latinsky, či kupecké a řemeslnické gildy, kde se zase často používala spíše němčina či italština než čeština.

Když se proto podíváme na historický vývoj češtiny komplexně, tak slov, která jsou ryze česká – tedy přesněji jsou praslovanského původu – je v naší mateřštině pouze lehce nad polovinu slovní zásoby. Řekněme pětapadesát až šedesát procent.

Zbytek jsou přejímky, byť už s námi žijí po staletí, a tak je jako cizí slova nevnímáme – třeba „kostel“, „škola“, „košile“. 

Jde jen o historickou perspektivu. Nová slova, která se často mezi mládeží či v byznysu používají, zpravidla vnímáme jako cizí, protože je neznáme z češtiny, kterou jsme se naučili v dětském věku.

V momentě, kdy slova zapadnou do slovní zásoby a celá generace – za nějakých třeba padesát let – už s nimi vyroste, tak je bude snadno považovat za běžnou součást češtiny a nebude se nad nimi jakkoli pozastavovat.

Deal, deadline, call a mnohá další. Je korporátní czenglish novým znakem příslušnosti k byznysové elitě?

Jistě, samozřejmě, takové výrazy slyšíme jen od málokoho jiného, zato pro pracovníky v byznysu jde o slova přirozená, používají je ke komunikaci v organizacích, v nichž jsou zaměstnáni.

Z hlediska češtiny jako celku ovšem úplně přirozená nejsou, protože přece máme jejich české ekvivalenty. 

Odkdy to pozorujete? 

S nástupem globalizace a s otevřením se světu po roce 1989. Předtím jsme byli rezervací, kde jediné, co k nám mohlo zcela volně pronikat, byla ruština, jenže vůči ní panoval silný emocionální odpor z celkem jasných příčin.

Ruských slov, která se prosadila po druhé světové válce, je velmi málo. Na rozdíl třeba od dob národního obrození, kde jsme je přejímali, spolu se slovy z dalších slovanských jazyků, v hojné míře. Jako příklad takové relativně nové přejímky z ruštiny bych uvedl třeba „stojánka“ jako termín užívaný na letištích. 

Ale uvědomme si, že taková situace není nijak zásadně nová. Historicky podobná situace byla s rozvojem vědeckého poznání v devatenáctém století, kdy jsme slova z němčiny buď přímo přebírali, nebo je v rámci rozvoje tvorby českého názvosloví víceméně otrocky překládali.

Z „Wasserstoffu“ se tak stal „vodík“ a ze „Sauerstoffu“ vznikl „kyslík“. „Tausendfüsser“ ubral na počtu nohou a stala se z něj „stonožka“, což se mu ovšem stalo již podruhé, protože ani v němčině nešlo o slovo původní, byl to překlad řeckého „myriapodu“, doslova „desetitisícinoh“.

Společnost byla otevřená, Češi a Němci žili na našem území velmi silně promíchaní a čeština tak absorbovala i spoustu dalších slov z němčiny – která pak byla puristy zase potlačována.

A i když to do tematiky našeho rozhovoru přímo nepatří, přece jen je možná namístě připomenout, že takový pohyb vůbec nebyl jen jednosměrný. Tehdejší česká němčina si zase půjčovala spoustu slov z češtiny. A ještě dodnes je v Rakousku, zejména ve Vídni, řada nářečních výrazů, které mají český původ. 

Ještě se vrátím k té byznysové češtině. Je jazyk byznysu jazykem strategie, pózy nebo marketingu více než opravdické komunikace? 

Pokud pod marketingem budeme rozumět víceméně reklamu, tak je zřejmé, že v ní si firmy dávají opravdu velký pozor, aby oslovovaly zákazníky pokud možno perfektní češtinou, protože je prostě věc jejich prestiže nevypadat jako barbaři a primitivové. Kdo by pak od nich kupoval? 

Takže marketing to asi není, a strategie – nevím, ale nemyslím si, že by firmy předpisovaly svým zaměstnancům, aby v hovoru používali směs angličtiny a češtiny. Takže mi to vychází na tu, jak říkáte „opravdickou“, tedy přirozenou komunikaci.

Jste na užívání cizích slov přísný? 

Já bych v oficiálních textech a v oficiálních jazykových projevech dbal na to, aby se používala česká slova nebo zavedené české termíny.

Nebylo by asi úplně šťastné, aby se anglicismy nemotivované neexistencí českých výrazů objevovaly v českém časopise, to musím říci. Zejména tištěná čeština by si měla udržovat vysokou úroveň.

Ale je potřeba si uvědomit, že prostředí, ve kterém žijeme, nás jazykově formuje, i třeba jen dočasně nebo i jen momentálně. Styl vyjadřování je často veden, i jen podvědomou, nápodobou jazyka okolí.

Pokud budete ve společnosti lidí, kteří v každé větě použijí třikrát „jakoby“, budete to v takové situaci za chvíli dělat také, i když si to jinak ošklivíte. 

Já jsem žil šestnáct let v německém jazykovém prostředí. Když jsem se setkal s ostatními Čechy, do neformálního hovoru jsme nakonec také všichni včetně mě pletli německá slova.

Nicméně dovedl jsem vždy rozlišit mezi velmi neformální komunikací s krajany někde v restauračním zařízení a komunikační situací vyžadující užití prestižního jazyka. Alespoň tedy doufám, že jsem to dovedl. 

Kde je podle vás hranice mezi otevřeností vůči okolnímu světu a ztrátou mateřské jazykové suverenity? 

Hranice je velmi rozvolněná, byť extrémy jsou samozřejmě jasné. Jazykový purismus, který jsme tady měli v 19. a ještě v první polovině 20. století, je dnes nesmysl. Dost možná to byl nesmysl už i tehdy.

Na druhou stranu czenglish, jak ji slyšíme například u mládeže nebo v korporátu, se nehodí pro běžnou komunikaci, a už vůbec ne pro komunikaci ve formálnějších situacích. Nejde proto říci, z jakého procenta budou anglicismy snesitelné a kdy už propadat kulturnímu nihilismu, záleží na konkrétní jazykové situaci.

Ještě se vás chci zeptat na jazykové výstupy umělé inteligence. Vnímám to jako změť slov a větné skladby, které v češtině nepoužíváme. I tak to vesele přejímáme. Co to s jazykem udělá?

Já bych dokonce řekl, že tento jev je daleko nebezpečnější než přejímání jednotlivých anglických slovíček.

Tady už nejde o jednotlivá slova, ale o pokřivení skladby českých vět, které je – nebo může být – nenápadné, a proto hrozí nebezpečí, že se mu snadněji přizpůsobíme, zvlášť když se takové pochybné větné struktury dostanou do tisku a rozšíří se.

Je ovšem potřeba si uvědomit, proč se to děje. Umělá inteligence pracuje, z hlediska jazyka a jeho struktury, relativně primitivním způsobem. Nasouká do sebe spoustu textů v různých jazycích, jistým způsobem je zanalyzuje a uloží si je do paměti.

Na základě toho pak generuje odpovědi na dotazy či požadavky uživatelů, ovšem činí tak pořád dosti triviálně.

Když to opravdu hodně zjednoduším, nějakým chytrým algoritmem sestaví na základě slov v zadání prvních pět (nebo osm, deset…) slov odpovědi a pak se podívá, jak pravděpodobné, vzhledem ke všem kontextům, které viděla v miliardách slov, je slovo šesté.

Pak analogicky pokračuje tím, že se podívá, jaké je nejpravděpodobnější slovo po slovech číslo dva až šest, čímž dostane slovo sedmé, pak na to, co je nejpravděpodobnější po slovech tři až sedm.

Vždycky prostě určuje pokračování na podkladě nějaké pravděpodobnosti výskytu předchozích slov, nevytváří odpověď na základě jakékoli skutečné znalosti.

Samozřejmě potom probíhají jazykové korekce výsledného celku na základě toho, co se o české gramatice naučila z českých textů, ale už se to úplně nespraví, věty jsou nezřídka podivně stavěné, kostrbaté, celek neslohový…

Na druhou stranu je však naděje, že když se budou jazykové modely dostatečně často „učit“ na dobrých a hlavně rozsáhlých českých jazykových datech, tak se situace zlepší. 

Tak co s tím?

Nemůžeme zakázat umělou inteligenci, můžeme ale doufat, že se umělá inteligence naučí lépe česky. To je naděje, kterou bych úplně nezahazoval, protože se umělá inteligence rychle rozvíjí.

Jde o to, na jak kvalitních textech se bude svou češtinu učit a kolik korekcí pak proběhne. Jestli se taková naděje naplní, to samozřejmě nevím. Ale byl bych zatím optimista. 

Celou dobu jsem se vás ptala na to, čeho si všímám já. Čeho si ještě všímáte vy?

Třeba toho, že Česká televize má ve svém kodexu, že její redaktoři mají používat spisovnou češtinu. Jenže v realitě jsou například v redakci zpravodajství snad už jen poslední dva, maximálně tři, kteří jsou schopni při reportáži či jiném jazykovém projevu bez „papírové“ přípravy či čtecího zařízení náležitě tvořit množné číslo středního rodu.

Pravidelně slýcháme „ty špatně zaparkované vozidla byly odtaženy“ nebo něco podobného, samozřejmě i ze zcela jiných předmětných oblastí.

Časté, ba přečasté, je také nesprávné časování sloves „vědět, povědět, předpovědět, dozvědět se“, kde pravidelně slýcháme ve třetí osobě množného čísla tvary „(oni) ví, poví, předpoví, dozví se“, což je zcela chybné, mělo by být vždy „vědí, povědí, předpovědí, dozvědí se“.

Obojí to – a ještě i řadu dalších prohřešků proti spisovné češtině, ale tyto dva mne asi pálí nejvíce – pokládám za závažné profesionální selhání a jejich výskyt na místech, kde by měl znít spisovný jazyk, se mi velmi nelíbí.

I když na druhou stranu musím uznat, že jazyk se vyvíjí, a to, že se mi takové „novinky“ nelíbí, vůbec nic neznamená.

Když se podívám do dějin jazyka, je zřejmé, že změna je přirozená věc. Je potřeba přiznat si, že množné číslo středního rodu a i řada dalších forem, třeba „abychom, kdybychom“, prostě odumírají, nebo přesněji jsou nahrazovány formami jinými.

Zkrátka jako každý pořádný lingvista mám i já v sobě schizofrenní osobnost. Jako běžný mluvčí jazyka vnímám, že se současné užívání odchýlilo od ideálu, který jsem si osvojil v mládí.

Každá odchylka, a tedy i odchylka jazyková, se samozřejmě vnímá jako úpadek. Ale pak mám v sobě i pohled suchého vědce, který se dívá na tisíciletou historii češtiny a vidí, že nemluvíme stejně jako před stovkami let. Jazyk se mění.

Co vás ještě v dnešní době tahá za uši? Uvedl jste třeba „aby jsme“.

Odumírání „abychom“ mi vlastně vadí ze všech odchylek od spisovné normy nejméně. Je to vlastně pouze vyrovnávání systému s běžným časováním pomocného slovesa „být“: „aby jsem přišel“ jako „já jsem přišel“.

Moc hezké to není, ale má to svou logiku. Naopak nadužívání anglicismů, a samozřejmě ty případy vadného tvarosloví, o nichž jsme se zmínili před chviličkou, mi vadí daleko více.

Ale nejvíce ze všeho mne mrzí, že naprostá většina mluvčích přestala ovládat užívání prestižní neboli spisovné češtiny v hovoru. Písemně se vyjadřovat spisovnou češtinou ještě skoro všichni zvládají, ale mluvní praxe nesmírně upadla.

To neznamená, že lidé češtinu neovládají, ale bohužel je to velice často pouze na stylově nižších úrovních. Ani lidé, kteří jsou jinak kultivovaní a kteří by se měli umět vyjadřovat ve veřejném prostoru, nezvládají spisovný mluvený projev tam, kde by byl namístě. To mě trápí daleko více než občasné anglicismy.

The post Deal či deadline. Jazyk není porcelán po babičce, míní jazykovědec appeared first on Forbes.