Ahoj mami a tati, uspěla jsem na olympiádě!

Ticho na střelnici má úplně jinou váhu, když víte, že ho poslouchá celý národ, celý svět. Mezi nádechem a výstřelem se v tu chvíli smrsknou čtyři roky dřiny, tisíce kilometrů v nohách a všechna ta odříkání, o kterých se v rozhovorech mluví jen v klišé. Účast pod pěti kruhy pro mě nebyla jen splněným snem. Byla to ta nejintenzivnější lekce z managementu vlastních emocí. Olympiádu si zapamatuji jako okamžik, kdy hluboko pod kůží postupně zarezonuje pět olympijských kruhů v rytmu vašich výstřelů.

Magie jedniček: kruh se uzavřel

Všechno to začalo u holčičky, malé Terezky, pro kterou byly jedničky na vysvědčení stejně přirozené jako dýchání. Ráda hrála, zpívala, tancovala, ničeho se nebála a biatlon milovala tak čistě, jak bychom si v našem odvětví mohli jenom přát. Po základní škole se mi ale ztratila. Když odcházela z domova pryč od rodičů do světa vrcholového sportu, zabloudila. Léta mě za víčky (i za víčky mých blízkých) trápil smutek; smutek z toho, že ta neohrožená čertice je pryč. Lítala jsem po světě se snahou ji najít. Mnohokrát jsem musela v pátrání začít od nuly. Mnohokrát jsem ztrácela naději, ale nechtěla jsem to vzdát. Poslední rok jsem jí byla blízko na stopě a není to tak dávno, co se mi zčistajasna připletla do cesty. Štěstím bez sebe jsem ji popadla za ruku a slíbila jí, že si ten náš olympijský sen prožijeme spolu.

Stalo se to 11. února. Datum, kterému předcházelo jedenáct let zdravotních komplikací. Jedenáct let bojů, bez kterých bych nikdy nezjistila, kdo skutečně jsem a čeho můžu se správnou podporou dosáhnout. Ten den byl protkaný symbolikou jedniček: jeden minutý terč, jedna necelá vteřina za první desítkou a konečné 11. místo.

Skončila jsem jedenáctá, ale bylo to, jako bych vyhrála celou olympiádu. Ten pocit se definitivně naplnil až v momentě, kdy mě zaplavila vlna nadšení ze strany realizačního týmu, kolegyň, novinářů, a především lavina zpráv a hovorů od nejbližších. Všechna ta spousta známých, kteří věděli, proč jsem si takové maximum zasloužila právě na nejslavnostnější sportovní události světa.

Moje jméno a číslo 11 svítící na výsledkové tabuli ale znamenalo dvě jedničky. Dvě jedničky bok po boku, které se konečně spojily v jeden dokonalý vesmír. Jedna pro Terezku a její více než splněný olympijský sen. Druhá pro mě a moje vítězství. Završení životního vítězství v nalezení, které jsem malé holčičce i svým rodičům roky dlužila.

Štafeta, která nedovolí spát

Dalším milníkem mé hvězdné olympiády byl moment, kdy jsem zjistila, že už nejsem pouhým účastníkem, ale oporou týmu. V ženské štafetě jsme v popremiérovém složení zopakovaly skvělý výsledek – 5. místo na světě. Holky mi svými výbornými výkony pro poslední úsek připravily pěkný polštář. Holky mi připravily polštář a já na první položce hlavou usnula na vavřínech…

Jenže spát se v závodě nesmí. Ani na vteřinu!

Trestné kolo mě probudilo jako cuknutí z nejhorší noční můry. Hlavou mi po dokončení střelby v leže okamžitě proběhlo: „Trestné kolo na olympijských hrách?! Terezo! Závodíme! Do večerky času dost!“. Došlo mi, že poslední minuty závodu musím holkám věnovat na sto deset procent. Ten pocit zodpovědnosti, kdy bojujete za tým a snažíte se odčinit každé zaváhání, byl nakonec vykoupen euforií. Tři skvělé biatlonistky na střelnici v jeden moment bojují o pódiovou příčku. Žádné pocity. Přišla rozhodující nula ve stoje jako vyšitá a s ní poslední úkol: ukrajovat metry závěrečného okruhu a všechny vyhrát. Povedlo se. V cíli tělo padlo na zem vyčerpáním s poslední myšlenkou částečného zklamání. Najednou obrovská a upřímná radost parťaček: „Teri! Je to dobrý! Už jsme u Tebe!“. Mé dojemné osobní ohodnocení a pro nás všechny zase jeden DOBRÝ DEN.

Když mluvíme o dobrých dnech letošní olympiády, která pro mě byla sladší, než by si lidský metabolismus zasloužil, na dortu přistála jedna obrovská bronzová třešeň. Terka Voborníková na krk za chvíli pověsí jednu z nejcennějších sportovních trofejí všech dob. Stát tam a být divákem takto zasloužených momentů bylo neuvěřitelně emotivní. Stejně jako ocitnout se v roli svědka, který na vlastní oči mohl pozorovat, jak se sny pod pěti kruhy stávají skutečností. Zkrátka dokonalá tečka za mým velkým olympijským zážitkem.

Vítězství je stavem mysli

Dnes už vím, že olympijské kruhy nejsou jen logem na dresu sportovce. Naučily mě, že úspěch nemusí být nutně definován barvou kovu, ale odvahou najít své ztracené já a prodat roky dřiny v rozhodujících minutách.

Schopnost trefit cíl pod tlakem si odnáším s sebou. Do dalších plánů, do každé další výzvy. Dlouho mi trvalo vyřešit záhadu, proč všechny netrefené rány byly „v mém biatlonu“ umístěny těsně pod terčem. Dnes už to vím a zítra tímto způsobem další chybu neudělám. Protože kdo jednou našel poslední odvahu prožít svůj sen, ten už nikdy nebude mířit nízko.

Takže mami, tati! Nemůžu se dočkat, až Vám Terezku na jaře konečně vrátím zpátky domů. Takovou, jakou si ji pamatujete, když od Vás kdysi odcházela. K tomu spokojenou, že její tajuplná pohádka na dobrou noc měla přece jen velmi šťastný konec.

Uspěla jsem. Našla jsem ji.

Tereza Vinklárková
Foto: Petr Slavík a Igor Stančík

Článek Ahoj mami a tati, uspěla jsem na olympiádě! se nejdříve objevil na Biatlon.