Pan Nikdo proti Putinovi jde do oscarového finiše. Bez Čechů by film nebyl, řekl režisér

Režíroval dokument, který vznikal tisíce kilometrů od něj. David Borenstein spolupracoval na dálku s ruským učitelem Pavlem Talankinem, který tajně natáčel o sílící propagandě i militarizaci v Putinově zemi. Dánsko-český dokument Pan Nikdo proti Putinovi vyhrál cenu BAFTA a bojuje i o Oscara. „Vůbec jsme nečekali, že se dostaneme tak daleko,“ říká Borenstein.

U nás už se dávno setmělo, zatímco v Los Angeles pálí horké polední slunce. David Borenstein mě zdraví ze svého bytu. Na stole, u něhož sedí, je ledabyle položená soška ve tvaru bronzové divadelní masky.

Není to jen tak nějaký artefakt. Je to cena BAFTA, říká se jí také britský Oscar a když ji Borenstein koncem února přebíral, sledovaly ho miliony diváků. „Mám ji tady jako motivaci,“ směje se.

Jednu z nejslavnějších trofejí ve filmovém průmyslu získal za dokument Pan Nikdo proti Putinovi, dílo s výraznou českou stopou, které nyní usiluje i o nejvzácnější poctu: v noci z 15. na 16. března bude bojovat proti čtyřem dalším dokumentům o Oscara.

Film přinesl unikátní pohled z Ruska, na rozvoj tamní propagandy a postupnou militarizaci tamního studenstva. To vše díky mimořádné odvaze Pavla „Paši“ Talankina, učitele z Karabaše, který zachycoval dění (nejen) na škole a pak se záběry z Ruska uprchl.

Borenstein s ním začal spolupracovat na dálku. Komunikovali kvůli bezpečnosti jen omezeně. Z obou stran panovala velká nedůvěra. „Pavel mi říkal, že si na padesát procent myslel, že to je jen nějaký scam,“ vzpomíná Borenstein.

Dnes jsou oba pod filmem podepsaní jako spolurežiséři. Objíždějí spolu vyhlášení cen, projekce pro novináře, zúčastnili se „oscarového oběda“ se všemi nominovanými, tedy po boku Leonarda DiCapria či Timothéeho Chalameta.

„Dokonce je se mnou Paša i teď,“ natočí Borenstein kameru na pohovku, na níž Talankin leží.

Cesta, která začala zvláštní cenou na festivalu v Sundance, kde měl snímek loni premiéru, může dojít mimořádného vyvrcholení v polovině března v losangeleském Dolby Theatre, kde se sejde hollywoodská smetánka na oscarové klání. „Tam už ale žádní vítězové ani poražení nejsou,“ domnívá se Borenstein.

Foto Pink / Helle Faber

Myslíte?

Už jen to, že tam jste, je výhra.

A jak vidíte vaše šance?

Upřímně nevím. Slyšel jsem, že týmy, které mají hodně peněz a silné zázemí, mají třeba tabulky a analýzy a přesně vědí, kolik čekat hlasů. My nic takového nemáme. Vždy jsme si mysleli, že se nedostaneme do další fáze – že nebudeme ani na shortlistu, ani mezi nominovanými. A pak se to vždycky nějak zázrakem stalo. 

Dělali jsme maximum, abychom film ukázali lidem. Myslíme si, že když ho lidé uvidí, podpoří ho. Jen nevíme, jestli se nám podařilo zajistit, aby ho všichni viděli, protože to vyžaduje hodně investic.

Jak se chystáte na oscarový večer?

Pro nás je to hlavně příležitost oslavit celou cestu s týmem. Během posledních měsíců jsme nikdy neměli celý tým pohromadě. Brzy se všichni sejdeme a budou tu i naše rodiny. Bude to vlastně poprvé, kdy všichni uvidí, čím jsme poslední čtyři měsíce procházeli. Je to oslava toho, co jsme dokázali – proměny Pašova života, toho, že jsme film dostali do světa.

Zvláštní, mluvíte o Oscarech hlavně jako o příležitosti se setkat, zatímco mnoho filmařů by řeklo, že je to největší večer jejich kariéry.

Myslím, že pro náš film je hodně důležité jeho poslání. Je to komunitní projekt. Celou dobu jsme byli soustředění hlavně na témata filmu a na to, aby se o nich mluvilo. Pro mě je tohle všechno příležitost dostat příběh mezi lidi a být s týmem, který pro ten projekt hodně obětoval a pracoval na něm v dost riskantních podmínkách. Přemýšlím o tom i z hlediska své kariéry, ale není to první věc, která mě napadne.

Změnil úspěch na BAFTA nějak vaše očekávání ohledně Oscarů?

Možná trochu. Ale zároveň jsme vždy věděli, že jako evropský film máme silnou pozici v Evropě. Takže pokud jsme měli někde vyhrát, pravděpodobně to byla BAFTA. Oscary jsou ale hlavně americká cena a hlasují o nich lidé v Americe, takže je to úplně jiný elektorát.

Jaké pro vás bylo stát tam na pódiu jako vítěz?

Fascinující. Trochu surreálné, být tam a vidět přímo před sebou členy královské rodiny. A samozřejmě bylo nečekané i to, že jsme tam skutečně vyhráli cenu za nejlepší dokument. To jsme vůbec nečekali, ale rozhodně to bereme. Na tom filmu jsme pracovali opravdu tvrdě, abychom ho dostali mezi lidi, takže pokud je to potvrzení, že to alespoň trochu fungovalo, je to skvělé.

Měl jste také silný projev, kde jste zmínil nejen příběh filmu a situaci v Rusku, ale i srovnání s USA a současnou rozjitřenou atmosférou. Jak dlouho jste ho připravoval?  

Napsal jsem ho těsně před odjezdem na ceremoniál. Byl jsem na obědě pro nominované na Oscara, kde někdo vystoupil a řekl všem nominovaným: „Napište si projev za každou cenu. Nechoďte na pódium nepřipravení.“ Tak jsem ho poslechl, protože by bylo trapné nevyužít ten moment k tomu říct něco důležitého. Ale nečekal jsem, že ho budu opravdu říkat.

Nevěřil jste, že můžete vyhrát?

Den předtím jsem se díval na Polymarket (predikční platforma, pozn. red.) a tam to vypadalo, že jeden z dalších filmů má šanci na výhru asi 95 procent. Navíc jsem tohle nikdy předtím nezažil. Nejsme zkušení v kampaních. A protože máme tak málo peněz, nemáme kolem sebe tým profesionálů, kteří by kampaně vedli.

Vím, že mnoho jiných projektů má experty a placený štáb, skoro jako by šlo o prezidentskou kampaň. My takové možnosti nemáme. Věděl jsem jen to, co říkaly predikce – a ty nás rozhodně neviděly jako vítěze. Tak jsem jim prostě věřil.

Jaké pro vás je najednou chodit na setkání s hollywoodskou smetánkou, jako třeba na zmiňovaném oscarovém obědě?

Určitě jsme se tam cítili trochu jako ryby na suchu. Upřímně řečeno, pro mě osobně byli nejvíc vzrušující lidé, které jsem potkal mezi novináři a akademiky. Dostává mě, když Anne Applebaum (americká novinářka, držitelka Pulitzerovy ceny, pozn. red.) tweetuje o našem filmu. Stejně tak když potkám Mášu Gessen (rusko-americká osoba dlouhodobě kritizující Putinův režim, pozn. red.) nebo Amy Goodman (americká investigativní novinářka, pozn. red.). To jsou moji hrdinové posledních deseti patnácti let a být kolem nich je pro mě asi to nejvíc vzrušující. 

Samozřejmě celebrity jsou také skvělé. A pro Pašu je to ještě neuvěřitelnější, protože ještě před pár lety byl učitelem v malém městě a teď je mezi těmito hvězdami. A nejen to – je jedním z nich, protože je nominovaný stejně jako oni. Na takových setkáních jsou si všichni rovni. Nezáleží na tom, jestli jste Timothée Chalamet, nebo Leonardo DiCaprio – pokud jste nominovaný, jste nominovaný. Všichni se navzájem ptají, co děláte a jak jste se tam dostali. 

Můžete vybrat jedno setkání, které pro vás bylo opravdu výjimečné?

Nedávno jsme měli setkání s Nadjou Tolokonnikovovou z Pussy Riot. To pro mě bylo velmi inspirativní.

Proč právě to?

Nadja je ikonou politického odporu a také umění. Bylo skvělé být v její společnosti a poslechnout si její pohled na film. A pro mě osobně bylo silné vidět Pašu vedle ní a uvědomit si, že jde vlastně podobnou cestou jako ona. V tu chvíli jsem si naplno uvědomil rozsah jeho proměny.

Pojďme k filmu samotnému. Říkal jste, že všechno začalo před několika lety telefonátem, který jste vůbec nečekal. Můžete se k tomu vrátit?

Film vlastně začal castingovou výzvou. Paša na ni reagoval. Vypsala ji ruská firma, která vytváří webový obsah, a hledala pozitivní příběhy o válce – například jak pracoviště podporují válečné úsilí. Paša jim poslal rozzlobenou zprávu: „Tak vám řeknu, jak moje pracoviště podporuje válku – udělali ze mě propagandistu a já to nenávidím.“ 

Poslal to té firmě, ale někdo v ní s jeho textem sympatizoval a začal ho přeposílat dál. Nakonec se dostal až ke mně. Ozval jsem se mu a rozhodli jsme se začít točit film.

Jak se ta zpráva dostala až k vám?

To úplně nemůžu říct, protože v Rusku jsou stále lidé, které je potřeba chránit.

Co se dělo potom?

Nejprve v Karabaši natáčel můj kolega. Ale bezpečnostní situace se rychle zhoršovala. Zároveň jsem zjistil, že Paša je velmi dobrý kameraman. Tak jsme se rozhodli posunout projekt směrem ke spolurežii a Paša začal natáčet sám.

Jak to fungovalo prakticky? Konzultovali jste, co natočit, jak udělat záběry?

Když Paša natáčel, dělal to opravdu sám. Chtěl to dělat po svém. Kameru bral do ruky ve chvílích, kdy cítil potřebu něco zaznamenat – byl to pro něj způsob, jak se vyrovnat s emocemi. A ty emoce jsou v záběrech cítit. Nechtěl jsem to narušovat. Když jsem potřeboval nějaké konkrétní záběry, obvykle jsem je zajistil jiným kameramanem. Ale většina filmu jsou Pašovy záběry.

Jak jste si předávali materiál?

Posílal mi ho přes šifrovaný FTP server. Já pak pracoval na střihu, skládal materiál dohromady a psal z něj příběh.

Foto Pavel Talankin

Jak dlouho jste byli v kontaktu, než jste se poprvé setkali v Turecku?

Asi dva a půl roku.

Jaké bylo vaše první setkání?

Hodně nervózní. Nevěděl jsem, co si o filmu bude Paša myslet, protože jsem mu nemohl ukázat žádné pracovní verze před tím. Také jsme si nebyli jisti, jestli dostane vízum do Evropy. Byl to čas plný nejistoty a pochybností, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Pustil jste mu film tehdy poprvé?

Ano, byla to téměř finální verze, čekalo nás jen několik týdnů úprav. 

Co na to řekl?

Řekl mi: „Kdybych věděl, jak dobré to bude, odvedl bych lepší práci.“ A musím říct, že jsem měl podobný pocit, i když jsem věděl, že na tom projektu děláme všichni to nejlepší, co můžeme.

Jak byste Pašu popsal jako člověka?

Paša je velmi intenzivní a vášnivý člověk. Všimne si všech detailů, které vám běžně uniknou. Je teatrální, i když je ve skutečnosti spíš plachý. Rád dává lidem promyšlené dárky nebo mluví v květnatých řečech místo toho, aby říkal běžné fráze jako „mám tě rád“. Je to zvláštní, ale krásný způsob komunikace.

Váš vztah se asi během let hodně proměnil, že?

Ano, určitě. Po celou dobu mezi námi byla bariéra, protože jsme si nemohli opravdu důvěřovat. Bylo těžké se vzájemně poznat a cítit se skutečně komfortně, protože bezpečnostní opatření značně omezila naši komunikaci. Když jsme se ale poprvé setkali osobně, začala ta bariéra mizet. Teď je to úplně jiné, jsme opravdu tým a je to skvělé.

Byly během procesu nějaké momenty, kdy jste pochyboval, že film dokončíte?

Rozhodně. Celý projekt byl obrovský risk. Mohlo se to kdykoli rozpadnout a nikdy jsme neměli jistotu, že to dokončíme. A opravdu jsem se často ptal, jestli to dává smysl a jestli nás to přivede k něčemu, co bude mít dopad. Paša byl v Istanbulu opravdu upřímný, když řekl, že byl na padesát procent přesvědčený, že ten film nedopadne.

Jak jste se vyrovnávali s bezpečnostními riziky?

Bylo to velmi náročné, protože jsme museli chránit nejen Pašu, ale i všechny ostatní lidi, kteří byli součástí filmu. Komunikace byla velmi omezená a všechno, co jsme dělali, muselo být naprosto bezpečné. A protože Paša byl v Rusku, museli jsme udělat všechno pro to, aby se dostal bezpečně ven a film byl dokončen. Naštěstí jsme měli skvělou podporu od BBC, kteří nám poskytli zdroje, které nám velmi pomohly při rozhodování, jak se s těmito situacemi vypořádat.

Mnoho známých herců nám napsalo, že si film pustili a že se jim líbil.

Co vás během natáčení překvapilo na Rusku?

Bylo zajímavé, jak propaganda může mít nejen vliv na to, v co lidé věří, ale také jak mohou ve společnosti vládnout cynismus a apatie. V Rusku lidé neříkají, že Putin je skvělý, ale říkají, že svět je špatný a že musí přijmout tento stav. To je důsledek propagandy, která jim říká, že utrpení a válka jsou nevyhnutelné, že život je prostě špatný a že není nic, co by se s tím dalo dělat.

Jak téma války na Ukrajině dnes rezonuje v USA?

Američané se samozřejmě dívají na film především skrze vlastní optiku. Zajímá je Ukrajina, ale není to tak intenzivní, jak by to mělo být. V současnosti se ve Spojených státech mnohem více soustřeďují na problémy doma. Mluví se hodně o odporu vůči Trumpovi, o útocích na instituce, o rostoucím autoritářství. To je to, co lidé dnes řeší. Mnoho lidí, kteří se dívají na náš film, přemýšlí o tom, co by měli dělat, aby se postavili proti těmto silám.

Je téma politického dokumentu v USA dnes atraktivní?

Ne. Politické dokumenty nejsou v USA momentálně v módě. Velké distribuční společnosti se jim vyhýbají. Možná se bojí politické situace, která u nás je. Možná se také orientují na jednodušší obsah, který se snadněji tvoří. Politický obsah je teď pro ně příliš rizikový.

Je tento film určen spíše pro Západ, nebo pro Rusy?

Obojí platí. To byl jeden z našich hlavních cílů – natočit film, který zaujme lidi na obou stranách. Obvykle si musíte vybrat, zda to bude film pro Západ, nebo pro Rusy. Ale myslím, že se nám to podařilo a film oslovuje diváky obou stran. To, že máme amerického a ruského režiséra v týmu, nám hodně pomohlo.

Cítíte, že film už má nějaký dopad?

Ano. Každý den na projekcích potkáváme lidi, kteří o filmu mluví. Víme, že se o něm hodně mluví i v USA. Dostal jsem několik pozvánek od velmi zajímavých lidí, kteří se s námi chtějí setkat a mluvit o filmu. Cítíme, že film vyvolává diskusi a dostává se tam, kam bychom chtěli, aby se dostal.

Můžete být konkrétnější?

Mnoho známých herců nám napsalo, že si film pustili a že se jim líbil. Nyní, když končí oscarové hlasování, se hodně členů Akademie rozhodlo sledovat všechny nominované dokumenty na poslední chvíli. Takže teď hodně lidí kouká na náš film a ozývá se nám. Někteří herci nás požádali o setkání. To je opravdu obrovská příležitost. Snažíme se kontaktovat i Lady Gaga, jejíž píseň v našem filmu zazní.

Jaká byla celá tahle cesta pro vás? Snil jste o tom, že v kariéře budete mít takhle oceňovaný dokument?

Prostě jsem chtěl točit víc filmů. Je opravdu těžké se dnes uživit dokumentárními filmy. Takže když se to začalo dít, říkal jsem si: „Super, možná bude o něco snadnější získat financování pro můj další film.“ 

Kdy jste si uvědomil, že by Pan Nikdo proti Putinovi mohl mít takový ohlas?

Nebyl to jeden moment. Byl to neustálý boj. A pomalé budování povědomí. Navštívil jsem asi sedmdesát festivalů a na každém jsme potkávali nové lidi. Ale pak nás Dánsko najednou jmenovalo oficiálním kandidátem na Oscara za tuto zemi. A my jsme si řekli: „Wow, to je šílené!“ 

Dostali jsme nějaké peníze na kampaň a řekli jsme si: Jdeme do toho. Začali jsme se potkávat s lidmi, dostávat se do nových pořadů a podobně.

A co české zapojení, jakou hrálo roli?

Náš český koproducent Radovan Síbrt vytvořil plán, jak dostat Pašu z Ruska. Zapojení Česka bylo naprosto klíčové. Kdybychom ho nedostali ven, nebyl by žádný film. A samozřejmě přinesli také nějaké peníze ze Státního fondu audiovize a České televize, zapojili se další lidé jako skladatel Michal Rataj… 

A mnoho českých byznysmenů také film a kampaň financovalo.

To je pravda (jejich seznam najdete v tomto článku). Radovan získal spoustu soukromých darů v Česku pro kampaň. Od lidí, kteří nám opravdu pomohli. Serge Borenstein se stal výkonným producentem.

A vy jste příbuzní?

Ne, i když si to všichni myslí. Ale možná se začal zajímat o film, protože máme stejné příjmení.

Mluvíme spolu pár dnů před tím, než nastane uzávěrka oscarového hlasování. Jak probíhaly poslední dny a týdny kampaně?

Byly šílené. Skoro jsem nespal. Byl jsem neustále v letadlech, měl jetlag. Pořád jsem se s někým scházel. Obědy, večeře, rozhovory, několik projekcí denně. Nebyl to jen závod o to vyhrát sošku. Je to časově omezené okno, kdy lidé mají zájem o váš film. Brzy přestanou. Využíváme to jako způsob, jak zajistit, aby si lidé film pamatovali i poté, co skončí sezona cen. 

The post Pan Nikdo proti Putinovi jde do oscarového finiše. Bez Čechů by film nebyl, řekl režisér appeared first on Forbes.