Bydlení jako z New Yorku. Na návštěvě v „mládežnickém bytě“ Adama Mišíka
Pracovat začal, když mu bylo osm, v osmnácti si vzal hypotéku a v pětadvaceti se stal členem našeho žebříčku 30 pod 30. Od té doby natočil Banger, Metodu Markovič, vydal desku a vyprodal Roxy i Forum Karlín. Do svého „mládežnického bytu“, jak sám svému domovu přezdívá, nás vzal herec a zpěvák Adam Mišík.
Svou první scénu ve filmu natáčel s Janou Brejchovou, Aňou Geislerovou a Jiřím Schmitzerem v komedii Kráska v nesnázích od Jana Hřebejka. „Myslím, že je to zodpovědnost, když v dětství začnete hrát s takovými jmény v oboru,“ říká Adam Mišík u sebe doma na pražské Letné.
Na Praze 7 prožil celý život. Když si v osmnácti kupoval byt, ve kterém dnes bydlí, žil tehdy ještě s rodiči ve stejném činžovním domě, jen o pár pater výš.
„V něčem mi to připadá neuvěřitelné. Když se ve tři ráno vracím po odehraném koncertu a stoupám po těch stejných schodech, po kterých se domů, když jsem byl kluk, vracíval nad ránem z koncertu můj táta,“ vypráví Mišík o svém otci – zpěváku a kytaristovi Vladimíru Mišíkovi. Rozhovor vedeme u jídelního stolu v obytné kuchyni, již od obývacího pokoje dělí jen vysoká barová stěna.
A právě blízkost rodiny – Adamovi rodiče i další příbuzní v domě dodnes žijí – je pro něj v otázce domova klíčový faktor.
Jako doma se podle svých slov cítí na celé Letné. Například místní restaurace Vegtral je oblíbeným místem celé jeho rodiny. „To je taková Mišíkovic bašta. Táta tam dokonce za covidu přebíral cenu Anděl,“ líčí.
A když mi do bílého porcelánového šálku mladý muž nalévá zelený čaj, říká: „Mám ho z jednoho místního obchůdku. Potrpím si na dobré jídlo a pití. Táta mi vždycky říkal, že alkohol mám pít jen tehdy, pokud mi bude chutnat,“ svěřuje herec s tím, že se jeho radou skutečně řídí.
I proto dnes nepohrdne kvalitní whisky nebo vínem. Na skleničku rád zajde třeba do nedaleké pobočky tuzemské vinařské sítě Na břehu Rhôny.
A stejně jako tomu bývá ve vinných sklípcích, je i v jeho bytě obývací zeď za televizí omlácená na cihlu. Prostor tak okamžitě navozuje spíše atmosféru New Yorku či Amsterodamu než prominentní pražské čtvrti.
„Díky cihlám je prostor industriálnější, což byl můj záměr,“ vyzdvihuje Mišík návrh bytu z dílny interiérového designéra Tomáše Václavíčka.
Vybavení je minimalistické, na pár poličkách stojí několik knížek a doplňků, vše osvíceno LED páskami. Většina obrazů tu je o zeď jen opřená a na ní jich visí jen pár. Pohled mi utkví na tom největším, jakýchsi světlých obrazcích vsazených do bílého rámu.
„Ten je od mojí kamarádky Phily Primus. Původně mi ho jen půjčila, ale je tu od začátku a nějak tu zůstal,“ říká Mišík obrácený čelem ke stěně za sebou, kde obraz visí.
K věcem, které vlastní, se ale příliš neupíná, sotva k čemu si vytváří citové pouto. Ale přeci jen, když začne vyprávět o kytaře, kterou zdědil „po tátovi“, jeho hlas přejde takřka do šepotu. „Tahle kytara má pro mě osobně velkou cenu,“ přiznává.
Domov je pro Mišíka synonymem místa, kde tráví svůj volný čas. „Nepatřím k lidem, kteří by dokázali doma pracovat. Občas si na gauči přečtu scénář, ale to je všechno,“ přemítá. V obývacím pokoji většinou spíše sleduje filmy, pokud na ně zrovna nevyrazí do nedalekého kina Bio Oko. Sám o sobě mluví jako o filmovém nadšenci a za týden stihne obvykle tři až čtyři kinematografické kousky.
„Nedávno jsem viděl třeba Milost od Paola Sorrentina. To je výborný film, křehký. Řeší se v něm morální dilema dnešního světa. Na Sorrentina, jehož filmy jsou někdy dost crazy, je strašně jemný,“ popisuje Mišík.
Absolutní většinu času ale Adam Mišík tráví prací. Přes týden obvykle střídá filmové placy a o víkendech bere do ruky kytaru a vyráží na koncert. Náročné pracovní tempo mu vyhovuje i proto, že mu před čtyřmi lety diagnostikovali ADHD.
„Díky tomu jsem spoustu věcí pochopil. V životě potřebuji velké množství podnětů, pak mám pocit, že žiju víc v souladu sám se sebou,“ přemýšlí o náročnosti skloubení dvou profesí mladý muž. „ADHD pro mě není diagnóza, je to spíš životní styl, moje superschopnost, díky které si umím například poradit ve velmi stresujících situacích,“ odhaluje herec.
Asi i kvůli poruše pozornosti, jež se v jeho případě projevuje primárně hyperaktivitou, odpočívá jen zřídka. A jisté zrychlení je patrné i v jeho odpovědích. Pro slova nejde daleko, odpovídá bez odboček a napřímo. Na dovolené podle svých slov vydrží týden, pak se začíná nudit. K moři nebo na hory jezdí raději skládat hudbu než chodit po památkách.
„Tvůrčí práce je pro mě svým způsobem odpočinek. Na umění miluju právě ten tvůrčí proces,“ přemýšlí Mišík, ale zároveň připouští, že ve fázích těsně před odevzdáním, kdy je nutné věci dotáhnout, umí být i tvorba velmi stresující.
Stejně jako v hudbě by se i na place v budoucnu rád ujmul producentské role, aby u děl, na kterých se podílí, mohl stát od samého začátku, být přítomen jejich vzniku.
Dnes si neumí představit, že by podnikl několikaměsíční cestu jen tak na dovolenou. „Potřebuji nějaký smysl pro to, abych někam vyrazil. Kdyby to bylo natáčení nebo tvůrčí rezidence, pojedu rád,“ zamýšlí se úspěšný herec a zpěvák.
Mišík je s koncertními halami i filmovými natáčeními srostlý od útlého dětství. Jako kluk vystřídal pět základních škol. Odmala trávil více času na place než v lavici a dle svých slov jezdil raději točit než na tábor.
„Díky natáčení jsem se od dětství učil přijímat zodpovědnost, jako dítě jsem stres nepociťoval, vyhoření jsem čelil až v dospělosti,“ přemýšlí o své kariéře.
Mišík prozrazuje, že radost z dobře odvedené práce a úspěchu mu dlouho nevydrží, už druhý den přemýšlí, jestli by neměl udělat něco většího. Sám sebe tak udržuje v neustálém diskomfortu. „Abych byl pořád relevantní,“ upřesňuje.
I proto někdy dělá to, co je pro něj tak těžké, a sice cíleně odpočívá. Bez práce se rychle začne nudit, ale právě v tu chvíli má možnost se zastavit a zamyslet se nad osobním prožíváním, nechat mozek se zatoulat. „Právě tehdy přichází múza,“ konstatuje interpret.
Na umělecké práci si nejvíce cení její pestrosti, toho, že každý den přinese něco docela jiného. Za přelomový ve své kariéře považuje celovečerní snímek Banger z prostředí tuzemského rapu, který natočil Adam Sedlák.
„Byla to první vážná role. Ta, která mě od dětských rolí posunula k dospělým,“ podotýká s přesvědčením, že až díky Bangeru si ta část lidí, která ho do té doby vnímala jako hudebníka, uvědomila, že je také herec. A naopak pro ty, kteří jej považovali za herce, se stal i interpretem.
„Banger mi otevřel dveře do hudebního i filmového světa,“ konstatuje. A opravdu, na svých koncertech dnes vystupuje třeba s rapperem Sergeiem Barracudou, který též účinkuje v Sedlákově snímku a se kterým Mišík vydal singl Prach.
Bez toho, že by se poznali na place, by podle Mišíka společné vystupování bylo nemyslitelné. I přesto že rap ze subkultury dávno pronikl do mainstreamu a interpreti a interpretky tohoto žánru dnes vyprodávají velké stage, v rapu dodnes platí, že do jeho kultury není snadné proniknout.
„Asi jsem se dřív trápil tím, že tam nezapadám. Pak jsem si ale uvědomil, že moje kariéra je tak specifická, že nemá cenu o něco takového usilovat,“ připouští zpěvák.
Kromě koncertování s rapovými interprety získal díky Bangeru i roli mladého vyšetřovatele v seriálu Metoda Markovič z produkce platformy Oneplay. „Je to skvělý projekt, na kterém pracovali nejlepší lidé, a já dostal příležitost zahrát si roli, která vybočovala z těch, které jsem dělal do té doby,“ říká herec. Druhá série s podtitulem Straka vyšla zkraje letošního roku.
A zatímco z první řady měl mladý herec i přes všechny filmové zkušenosti velký respekt, natáčení druhé si užil o poznání více. Postavu už měl podchycenou a na place vznikal větší prostor pro hru.
„Myslím, že se mi během dvou let podařilo natočit dvě výrazné věci, které stále rezonují, což nebývá zvykem,“ konstatuje Mišík s odkazem na Metodu Markovič a Banger. Důkazem je i vydání tracku Pochcal. Původně recesivní song z Bangeru nakonec Mišík na naléhání fanoušků a fanynek skutečně několik měsíců po premiéře filmu vydal na sociální síti TikTok.
S Adamem Mišíkem se potkáváme dva týdny před jeho velkým koncertem v pražském Foru Karlín. V posledních letech pořádá jeden koncert tohoto měřítka ročně. Na tom březnovém budou mít posluchači a posluchačky možnost slyšet tracky z nové desky V chaosu je krása, jež vyšla loni na podzim.
Alternativní kariéru si dnes pro sebe představit nedokáže. To, s čím se ale v herecké a hudební branži dosud tak úplně nesmířil, je ztráta soukromí. „Když jdete po ulici a v osobním životě zrovna prožíváte něco těžkého a lidé to o vás vědí, umí to být dost náročné,“ říká s upřímností v hlase Mišík.
Ve svém letenském bytě dnes žije sám, rád se ale ujímá role hostitele, ve volných chvílích zve přátele na dobré jídlo. Dopustit nedá na italské recepty, kdy s pár kvalitními surovinami za krátkou dobu vykouzlí skvělý pokrm. „Na výtečné cacio & pepe jen tak něco nemá,“ uzavírá Adam Mišík s tím, že na stůl, za kterým spolu už přes hodinu sedíme, přátelům naposledy servíroval severoafrickou šakšuku.
Pak se loučíme a byt opouštím. Zase po těch činžovních schodech, po kterých se už před třiceti lety vracel domů Vladimír Mišík. Syn kráčí v jeho stopách, jen po trochu jiné dráze – a v jiném bytě.
The post Bydlení jako z New Yorku. Na návštěvě v „mládežnickém bytě“ Adama Mišíka appeared first on Forbes.