Na hřišti riskoval. V investování jsem ale nikdy nebyl střelec, říká Vladimír Šmicer
Bývalý profesionální fotbalista Vladimír Šmicer otevřeně mluví o investičních chybách, promarněných příležitostech i o tom, proč by mladí sportovci měli začít přemýšlet o penězích mnohem dřív, než skončí jejich kariéra.
Ve čtrnácti letech přišel a prostě zaklepal na dveře Slavie. Doslova. „Babička bydlela v Praze, tak jsme tam přišli a řekli, že bych chtěl hrát za Slavii. Koukali na nás s otevřenou pusou a ptali se, jestli máme nějaké doporučení. A my jsme řekli, že ne – že jen bydlíme za rohem a máme to sem nejblíž,“ vzpomíná pobaveně Vladimír Šmicer.
Dostal týden na to, aby trenéry přesvědčil. Zbytek je historie. A hodně pestrá. Se Slavií vyhrál českou ligu, s Lens francouzský titul, s reprezentací získal stříbro na mistrovství Evropy a v dresu Liverpoolu vstřelil dva góly ve finále Ligy mistrů při legendárním obratu v Istanbulu.
Přezdívka Štístko, jak se mu během kariéry říkalo, se k němu hodí i coby k investorovi a podnikateli. I když při bližším pohledu člověk zjistí, že to vlastně není jen o štěstí – přístup k penězům má v hlavě srovnaný stejně jako fotbal.
Naše povídání začíná u gólů, které si fanoušci pamatují dodnes. Sám zmiňuje finále LM proti AC Milán, které mu podle jeho slov změnilo život. Já mu připomínám jiný moment – hlavičku po centru Patrika Bergera při otevření nového stadionu Slavie v Edenu v zápase proti Oxfordu.
„Ten gól mě stál padesát tisíc korun,“ směje se. „Měli jsme v kabině sázku. Ale nelituju. Jsem rád, že zrovna já jsem mohl nový stadion pokřtít.“
Fotbalem vydělal stovky milionů korun, ale přesto dokázal zůstat nohama na zemi. Jeho cíl je zdánlivě jednoduchý – ochránit majetek, který během kariéry získal. Zatímco velká část bývalých hráčů Premier League končí pár let po kariéře v osobním bankrotu, Šmicerovi se daří i byznysově. Dnes podniká v hotelnictví, nově spolupracuje s investiční platformou eToro a zároveň zůstává pevně spojený s fotbalem.
Kopačky jste úplně na hřebík nepověsil. Jak často dnes hrajete za Liverpool Legends?
Těch zápasů je kolem pěti ročně a hrají se po celém světě. Pro nás je to hlavně příležitost znovu se potkat s kluky, se kterými jsme hráli během kariéry.
Každý rok také hrajeme jeden velký zápas na Anfieldu, vždycky v březnu. Letos máme 28. března vyprodáno – přijde asi 63 tisíc diváků a soupeřem bude Borussia Dortmund, za kterou nastoupí i Honza Koller. V minulosti jsme hráli třeba proti AC Milán, Barceloně nebo Realu Madrid.
Tenhle zápas má ale hlavně charitativní rozměr, celý výtěžek jde na nadaci Liverpoolu. Každoročně se při tomhle utkání vybere přes milion liber, takže to opravdu dává smysl. Pro nás je hezké, že se můžeme potkat, zahrát si fotbal a zároveň pomoci dobré věci.
Stále vás zastavují lidé na ulici?
Pořád se to děje. V Anglii asi nepřekvapí, že mě lidé poznávají pořád. Ale stává se to i jinde, nejvíc to zažíváme v Asii. Fanoušci vás poznávají opravdu hodně a jsou z toho úplně unešení. Máte pocit, jako kdybyste byl pořád aktivní hráč.
Proč právě tam?
Značka Premier League rezonuje. Lidé tam opravdu hodně hltají anglickou ligu a především dva kluby – Liverpool a Manchester United. Ty jsou tam absolutně nejpopulárnější.
A když jste za takový klub hrál, lidé si vás prostě pamatují. Navíc se člověk zase tolik nezmění, takže vás poznají i po letech. Třeba Patrik Berger se změnil víc, takže ten může po Asii chodit docela nerušeně.
Co vás dnes vlastně živí? Je to byznys, který jste si vybudoval už během kariéry?
Ano. Už když jsem hrál, přemýšlel jsem nad tím, co bude po konci kariéry. Někteří sportovci to tolik neřeší, ale ti, kteří přemýšlejí dopředu, vědí, že jednou fotbal skončí a s ním i přísun peněz. Člověk si během kariéry zvykne na určitý životní standard a chce si ho aspoň částečně udržet.
Nechtěl jsem být v situaci, kdy jeden den skončím a teprve potom začnu přemýšlet, co budu dělat. Když jsem přišel do Liverpoolu, výplaty už byly opravdu vysoké a říkal jsem si, že je škoda nechat ty peníze jen ležet na účtu.
Měl jsem kamaráda, který podnikal v hotelnictví a měl už několik hotelů. Věděl jsem, že tomu rozumí, a řekl jsem mu, že kdyby někdy viděl dobrou příležitost, rád bych šel do investice s ním. Nakonec přišel s nabídkou koupit hotel v Mariánských Lázních a kolem roku 2000 jsme ho koupili na půl. Máme ho dodnes a postupně jsem k tomu přidal další hotely. Pro mě to byla první zkušenost s investováním a hlavně způsob, jak si vytvořit pasivní příjem po fotbale.
Jak moc se dnes jako spolumajitel do provozu hotelů zapojujete?
Dnes už hotely sami neprovozujeme, ale pronajímáme je. S partnerem se vždycky sejdeme s provozovatelem, který je má od nás pronajaté, projdeme hotel a bavíme se o tom, co bude potřeba do budoucna investovat.
Máme jednoduché pravidlo. Z toho, co hotel vydělá, si jednu třetinu necháme, druhou odvedeme na daních a třetí vracíme zpátky do nemovitostí na další investice. I díky tomu ten byznys funguje dlouhodobě.
Jak jste se vlastně dostal k investici v Tančícím domě?
Do toho projektu jsem se dostal přes kamarády, kteří mi nabídli se připojit. Jakmile padlo jméno Tančící dům, říkal jsem si, že do toho jdu. Je to ikonická budova.
Původně jsme chtěli jen jedno patro a udělat z něj čtyři apartmány na krátkodobé pronájmy. Pak nám ale majitel budovy nabídl ještě další patro a najednou jsme zjistili, že z toho může být spíš menší butikový hotel.
Postupně jsme přidali recepci, restauraci a další prostory a nakonec z toho vznikl menší butikový hotel. Otevřeli jsme ho v roce 2016 a dnes tam fungujeme už skoro deset let. Baví mě na tom hlavně to, že jsme ten projekt vybudovali v podstatě od nuly. Je to taková naše srdcovka.
Samozřejmě přišly i horší časy. Během covidu byl hotel zavřený a nájem jsme museli platit dál, takže to byla docela tvrdá rána. Naštěstí se ale turisté po pandemii vrátili.
Jak se dnes z pohledu hotelového byznysu díváte na Prahu jako turistickou destinaci?
Praha je fantastické místo pro cestovní ruch. Je neuvěřitelně populární a turisté se sem vracejí. Zároveň si ale myslím, že jsme ve srovnání se západní Evropou pořád ještě relativně levní. Když jedu do Londýna, Paříže nebo do Švýcarska, ceny hotelů jsou tam klidně o třetinu vyšší, někdy i víc. Přitom kvalita služeb je často srovnatelná.
Nemyslím jen náš hotel v Tančícím domě, ale obecně pražské hotely. Ve srovnání s jinými velkými evropskými městy jsou ceny možná zbytečně podstřelené, i když je pravda, že pro české hosty to tak samozřejmě působit nemusí. Na druhou stranu hotely bývají plné a většinu klientely tvoří zahraniční hosté, takže z toho turismu pak těží celá Praha.
Zmínil jste, že většinu investičních nabídek nakonec odmítnete. Chodí jich opravdu tolik?
Ano, těch nabídek dostávám docela dost. Zvlášť po konci kariéry si asi spousta lidí myslela, že mám na účtu miliardy a hledám, kam je investovat. Jenže ono to tak úplně není.
Neříkám ale hned ne, každou nabídku si nejdřív prověřím. Zajímá mě nejen samotný projekt, ale hlavně lidé za ním. Jakou mají historii, co mají za sebou a jakou mají pověst. Fotbal jsem hrál celý život, takže když jde o obor, který neznám, snažím se získat co nejvíc informací. Ptám se lidí, kterým věřím a kteří se v dané oblasti pohybují.
Jsem spíš opatrnější a konzervativnější investor. Než na něco kývnu, potřebuji mít jistotu, že to dává smysl.
Po konci kariéry si asi spousta lidí myslela, že mám na účtu miliardy a hledám, kam je investovat. Jenže ono to tak úplně není.
Říkal jste, že byste nikdy nedal víc než třetinu majetku do jedné investice. Platí to pořád?
Ano, pořád. Můj hlavní cíl po konci kariéry byl jednoduchý – hlavně nepřijít o peníze, které jsem si fotbalem vydělal.
Snažil jsem se proto všechno rozdělit. Mít něco v nemovitostech, mít nějaký stabilní příjem a vedle toho si nechat menší část na projekty, které mě baví nebo kterým věřím. Tak vznikla třeba investice do Tančícího domu.
Nikdy jsem nechtěl vsadit všechno na jednu kartu. Nejsem v situaci, kdy bych musel riskovat, abych vydělal ještě víc. Jsem spokojený s tím, co mám.
Samozřejmě nechcete nechat peníze jen ležet na účtu, aby je sežrala inflace. Ale zároveň nepotřebuju honit každý další výnos. Stejně víc než dva řízky nesním.
Takže v investování preferujete klidné spaní před vidinou násobných zisků?
Přesně tak. Nechci riskovat, že vezmu velkou část majetku a dám ji do nějakého byznysu jen proto, že může vydělat několikanásobek. Mně to za ty bezesné noci nestojí.
V investicích jsem nikdy nebyl střelec ani gambler, spíš jsem byl vždycky spořivý typ. Asi to mám z rodiny. U nás doma peněz nikdy nebylo nazbyt, takže si jich vážím a snažím se s nimi zacházet rozumně.
Důležité pro mě je nesahat na ten základ majetku. Ten jsem si vytvořil proto, abych měl jistotu do budoucna. Až z toho, co vydělávám dnes, si pak můžu dovolit zkoušet nové věci nebo si život trochu užít.
A samozřejmě myslím i na širší rodinu. Když někdo z blízkých potřeboval pomoct třeba s bydlením, snažil jsem se mu pomoct. Zároveň jsem se ale časem naučil, že je potřeba umět říct i ne. U půjček to jinak často končí ztrátou peněz i přátelství.
Máte ve svém portfoliu i rizikovější věci, třeba akcie nebo kryptoměny?
Když jsem ještě hrál, těmhle věcem jsem se spíš vyhýbal. V investicích mi hodně pomáhal můj osobní bankéř Tomáš Končický, kterého znám už od devatenácti let. Jsme kamarádi a dnes vede tuzemskou pobočku rakouské Gutmann Bank. Kam on šel pracovat, tam jsem většinou přesouval i svoje peníze.
Přes banku jsem měl i některé dynamičtější investice, třeba akcie. Do krypta jsem zatím nešel, ale začínám ho poznávat právě díky spolupráci s eToro. Investování se dnes hodně změnilo. Dřív vám bankéř jednou za měsíc poslal výpis a tím to končilo. Dnes máte všechno v aplikaci, můžete to sledovat každý den a rozhodovat se mnohem víc sám.
Já si pořád rád vyslechnu názory lidí, kteří se v byznysu pohybují, ale nakonec se stejně rozhoduju podle vlastního pocitu. Intuice mě zatím většinou nezklamala.
Udělal jste někdy investici, které dnes litujete?
Nic zásadního, ale samozřejmě jsem se taky spálil. Před lety jsem investoval několik milionů do jedné anglické společnosti. Vypadalo to, že projekt se rychle rozjede a firma se prodá se ziskem.
Jenže dodnes jsem z toho neviděl ani korunu. Společnost sice pořád existuje, ale v podstatě je tam, kde byla před deseti lety. Beru to jako zkušenost. Člověk si uvědomí, že ne každá investice musí vyjít.
Možná i proto jsem vždycky investoval jen vlastní peníze a nikdy si na byznys nepůjčoval. Vím, že velcí podnikatelé to tak často dělají, ale to není můj svět. Já jsem byl celý život jen obyčejný fotbalista, který měl v popisu práce dávat góly. Můj cíl byl hlavně o peníze nepřijít. Zní to jednoduše, ale ne všem se to povedlo.
A opačný případ? Investice, do které jste nešel a dnes si říkáte, že to byla promarněná příležitost?
Těch se jistě najde více. Jednou jsem měl možnost investovat do velké solární elektrárny. Bylo to úplně na začátku toho boomu, mělo jít o velké pole někde u Brna. Jenže já jsem tomu byznysu nerozuměl a byl jsem nedůvěřivý. Ta investice byla v řádu desítek milionů a já jsem do toho nakonec nešel. Dnes si myslím, že to byla chyba. Kdo do solárů vstoupil v té době, vydělal slušné peníze.
V roce 2008 jsem měl možnost koupit byt v Dubaji, ale nakonec jsem do toho nešel. Dnes má ten byt zhruba čtyřnásobnou hodnotu – i přes všechno, co se tam dnes odehrává.
A jeden příběh mám ještě z devadesátých let. Tehdy byla možnost koupit v Praze Dům módy asi za čtyři miliony korun. Já ty peníze neměl, ale pamatuju si, že jsme o tom doma mluvili. Nakonec jsme se báli si je půjčit a nechali jsme to být. Zpětně viděno je snadné říct, že to byla obrovská chyba.
Ale tak to v životě chodí, něco člověk trefí a něco mu uteče. Nemá cenu se tím trápit, důležité je dívat se dopředu. Příležitostí je kolem nás pořád dost.
Často se mluví o tom, že řada vrcholových sportovců po kariéře finančně ztroskotá. Některé statistiky dokonce říkají, že více než polovina hráčů Premier League skončí do pěti let po kariéře v osobním bankrotu. Kde je podle vás problém?
Je to hlavně o životním stylu. Hráči vydělávají obrovské peníze a zvyknou si na velmi vysokou životní úroveň. Kupují drahá auta, hodinky, luxusní věci pro sebe i pro rodinu. Jenže fotbalová kariéra je krátká a hodně z nich nepřemýšlí o tom, co bude potom. Pak přijde konec kariéry, někdy i rozvod a najednou zjistí, že příjmy zmizely, ale enormní výdaje zůstaly.
Nedělají kluby v oblasti finanční gramotnosti málo?
Nemyslím si. Třeba v Liverpoolu jsme měli člověka, na kterého jsme se mohli kdykoliv obrátit. Když jsem potřeboval poradit s bankou nebo investováním, vždy ochotně pomohl.
Měli jsme i přednášky o financích a investování, čili nějaká edukace tam probíhala. Ale nakonec je to vždycky na tom hráči. Někteří propadnou hazardu, jiní utrácejí bez rozmyslu. Ty povahy jsou prostě různé.
Vy jste s penězi vždy zacházel opatrně?
Většinou ano, i když ne vždycky svojí zásluhou. Pamatuju si, že když mi bylo kolem dvaceti, chtěl jsem si koupit mercedes od Pavla Kuky. Můj tehdejší agent si mě zavolal na kobereček a tvrdě mě uzemnil. Na mercedes došlo až o několik let později, když jsem byl v Liverpoolu.
Vzpomínám také, jak jsem si koupil autorádio Pioneer asi za 25 tisíc korun. Jenže moje stará škodovka tehdy stála dvacet tisíc. Tak jsem si ho večer radši nosil domů, aby mi ho někdo neukradl. Později jsem ho už jen schovával pod sedačku. Nemusel jsem mít všechno hned, ale zároveň jsem si uměl udělat radost. Z první větší výplaty jsem si šel koupit walkmana (překlad pro mladší čtenáře: přenosný kazetový přehrávač, pozn. red.).
Jak vzniklo vaše spojení s eToro?
Začalo to vlastně přes Slavii. Když se eToro stalo hlavním partnerem klubu, potkával jsem jejich lidi na zápasech a na různých klubových akcích. Postupně jsme se o tom bavili víc a oni mi ukázali, jak ta platforma funguje.
Mě na tom zaujalo hlavně to, že si člověk může investování řídit sám. Všechno máte v telefonu, vidíte okamžitě, jak se vaše investice vyvíjejí, a můžete začít klidně s menší částkou.
Zajímavá mi přišla i možnost sledovat zkušenější investory pro inspiraci. Pro mě je to vlastně nový svět, protože já jsem byl vždycky spíš ten typ, který řešil investice přes banku. Beru to jako způsob, jak poznat novou generaci investování. Pro mladé je to dnes úplně přirozené, já se to v padesáti teprve učím a baví mě to.
Máte za sebou velkou kariéru, vydělal jste peníze, získal kontakty. Cítíte potřebu něco fotbalu vracet?
Myslím, že mu vracím. Když jsem v roce 2009 skončil kariéru, hned jsem nastoupil jako manažer reprezentace. Později jsem krátce dělal asistenta trenéra ve Slavii, ale zjistil jsem, že lavička není úplně moje cesta.
Od roku 2010 jsem předsedou klubu v Dolních Chabrech, kde bydlím. Když jsme začínali, bylo tam staré hřiště, kabiny a za brankou kopřivy. Dnes je z toho krásný areál – máme skoro 250 členů, z toho asi 170 dětí, a to je něco, na co jsem opravdu hrdý.
Všechno, co klub vydělá, dáváme zpátky do infrastruktury a do trenérů mládeže. Neplatíme hráče v áčku, ale snažíme se budovat prostředí pro děti. Kdyby to takhle fungovalo ve více klubech, myslím, že by na tom český fotbal byl lépe.
Kromě toho dělám fotbalové kempy, jezdím na dětské turnaje nebo besedy. A samozřejmě jsem pořád hodně spojený se Slavií. Přišel jsem ve čtrnácti letech a tady jsem se stal chlapem. Cítím se tu stále jako doma a jsem moc rád, že to spojení pořád funguje.
The post Na hřišti riskoval. V investování jsem ale nikdy nebyl střelec, říká Vladimír Šmicer appeared first on Forbes.