Může být Praha kulturním tahákem jako Vídeň? Zatím jsme daleko, ale šance je
Jak dostat do Česka světové hudební hvězdy? Klíčové osobnosti domácí koncertní a festivalové scény, které mají přímou zkušenost s vyjednáváním na nejvyšší mezinárodní úrovni, hledaly odpovědi na otázku, co brání tuzemské kultuře hrát v první světové lize. Kulatý stůl Forbes Life na novém eventu Lepší Česko Prague Edition přinesl mimořádně otevřenou debatu.
Nedostatečná infrastruktura, absence dlouhodobé strategie států, ale i nedostatek sebevědomí jsou podle osobností, které diskutovaly v Prague Piano Baru, klíčovými faktory, jež brzdí větší rozkvět kultury v Česku.
Dvanáct milionů turistů ročně, jedno z nejkrásnějších a nejbezpečnějších měst Evropy, a přesto sem Taylor Swift nepřijede, zněla úvodní otázka debaty. Hudební producent a ředitel festivalu Metronome Prague David Gaydečka s odpovědí nezaváhal ani na chvíli.
„Pojede do Mnichova, kde je Olympiastadion pro osmdesát tisíc lidí s atmosférou amfiteátru. Tady taková plocha prostě není,“ vysvětloval Gaydečka a dodával, že O2 arena s kapacitou kolem devatenácti tisíc míst na tak velké hvězdy jednoduše nestačí.
V souboji o největší světová turné soupeří s Londýnem, Paříží nebo třeba Berlínem, které mají kulturní infrastrukturu i trh, který dokážou přitáhnout, mnohem větší.
Získat největší jména světové hudby je podle Gaydečky ve většině případů předem prohrané tažení. Turné na té úrovni se organizují jako celoevropské nebo globální projekty, k nimž se lokální promotéři dostanou jen zřídka.
„A bavit se o kapelách, které stojí dva, tři, čtyři miliony eur, v našich podmínkách nedává smysl. Je to prostě riziko,“ upozornil Gaydečka a dodal, že i pokud by se povedlo přivézt megahvězdu, nastavila by laťku tak vysoko, že příště by se na ni už nepodařilo dostat.
Velmi podobně to vypadá i ve vážné hudbě. Josef Třeštík, umělecký ředitel Pražského jara, popisoval maraton vyjednávání s jedním z nejžádanějších dirigentů současnosti, Yannickem Nézet-Séguinem, šéfdirigentem Metropolitní opery. V Praze už jednou vystoupil.
„Teď usilujeme o jeho znovupozvání a bavíme se o roce 2030. Kalendáře nejlepších dirigentů jsou obsazené roky dopředu a dát dohromady termín je velká akrobacie,“ vysvětloval Třeštík.
Připomněl, že infrastrukturní možnosti omezují i klasickou hudbu. Na rozdíl od Prahy má Vídeň dva velké koncertní domy a zahraniční orchestry tam hostují celý rok.
„Co my máme na Pražském jaru během tří týdnů, se ve Vídni děje celoročně. A když se podívám na tři týdny ve Vídni, tak rozpočtově to je někde úplně jinde než celé Pražské jaro,“ řekl Josef Třeštík s tím, že velkou roli hrají přirozeně i dostupné rozpočty.
Stejně jako on i další špičky českých kulturních institucí věří, že chystaná Vltavská filharmonie by mohla zásadně změnit dynamiku a pomoct rozkvětu kultury u nás.
„Do Prahy jezdí dvanáct milionů turistů ročně, ale ti, kteří přijedou kvůli kultuře a zůstanou tři a půl dne místo dvou a půl, sem zatím nemíří dostatečně,“ upozornil ředitel Národního divadla Jan Burian, podle kterého by nový koncertní sál mohl přitáhnout jiný typ návštěvníka i jiný typ umělce, podobně jako je tomu například v Kodani.
Nechybějí ale jen vhodné prostory, sály a peníze. Velký problém je i v absenci dlouhodobé kulturní strategie státu, který plánuje nejvýše rok dopředu. „Nyní řeším, co budeme financovat v roce 2028 a 2029, kdy už ani nebudu ředitelem,“ zdůraznil Jan Burian. Sám je ve funkci ředitele Národního divadla třináct let, a jak říká, například nyní spuštěnou opravu Nové scény Národního divadla připravoval takřka od samého začátku.
Jana Tomas Sedláčková, ředitelka pro neziskové projekty a členka správní rady PPF, to doplnila o kontext soukromých nadací a mecenášů, kteří můžou podpořit výjimečné projekty, ale nemohou suplovat systém. „Jsou to peníze pro bílá místa,“ řekla Tomas Sedláčková.
Opakovaně v debatě upozorňovala ale i na pozitivní příběhy a připomínala, že se podařila spousta skvělých počinů, které mohou dodat optimismus. „Važme si toho, že jsme vysoce kulturní národ, lidé utrácejí velkou část svých příjmů, aby mohli za kulturou,“ připomněla Jana Tomas Sedláčková.
Kromě kritiky infrastruktury i nedostatečné kontinuity a strategie pro kulturní rozvoj se diskutující shodli i na hlubším problému, který brzdí českou kulturní scénu. A sice chronickým podceňováním. „Máme v genech, že pořád někoho doháníme,“ říká Jan Burian.
A Josef Třeštík to doplnil pohledem, že čekáme, až nás svět uzná, místo toho, abychom se sami ocenili. Svá slova doplnil i konkrétními příklady dvou mezinárodně slavných českých skladatelů klasické hudby, Miroslava Srnky a Ondřeje Adámka, kteří mají světové premiéry v zahraničí a do Prahy se dostávají až později, když uspějí v cizině.
Jako svébytná a funkční alternativa se ukazuje model karlovarského filmového festivalu, který je postavený na jiné logice než například hudební festivaly. „Lidé k nám jedou úplně dobrovolně, nic za to nemají. A jakmile udělali to rozhodnutí sami, buduje se ten vztah úplně jinak,“ vysvětloval ředitel karlovarského filmového festivalu Kryštof Mucha.
Klíčovým momentem ve fungování festivalu podle jeho slov bylo, když se stát vzdal pořádání a festival se stal soukromou společností.
„Kdybychom čekali na každého nového prezidenta festivalu a kolik nám ministerstvo kultury dá peněz, byli bychom neschopní cokoli plánovat,“ upozornil Kryštof Mucha na výhody kontinuity, díky které může budovat dlouhodobou důvěru s globálními jmény, slíbit konkrétní podmínky a tak také dodržet.
Věcně vysvětloval i realitu, kdy jsou největší hvězdy pro Vary mimo dosah z prostého důvodu: nemají čas ani zájem jezdit jen tak. Mucha ale vidí smysl festivalového modelu jinde: ve vytváření vztahu s těmi, kteří teprve přicházejí a zatím nejsou tak známí, a také v otevření festivalu široké veřejnosti.
Podobný přístup popisoval i Filip Košťálek, umělecký ředitel festivalu Colours of Ostrava, kterému se opakovaně podařilo přivézt do Ostravy hudebníky, kteří jsou dnes už mezi nedosažitelnými hvězdami pro evropské festivaly. Na objevování budoucích hvězd chce stavět i nadále.
„Někdy na tom trpíme, protože nedokážeme prodat dostatek vstupenek. Ale pak nám návštěvníci i partneři věří, že jsme vždycky o krok napřed,“ řekl Filip Košťálek.
Nekopírovat velké akce v zahraničí, ale najít si svůj prostor je podle Jany Tomas Sedláčkové klíčem k úspěchu. Jako příklad zmínila Composer Summit, což je akce, která do Prahy přiváží špičky světové filmové hudby hledat talenty. Právě v podpoře „bílých míst“ a akcí s mezinárodním přesahem vidí i prostor pro soukromé finance.
Mimochodem právě širší zapojení mecenášů a dárců, jejichž počty stoupají, vyzdvihl jak Jan Burian, tak i Josef Třeštík. „Kulturní zázemí je u nás široké. Lidé jsou zvyklí chodit za kulturou. A právě kultura a větší fokus na ni je to, na čem můžeme stavět,“ uzavřel Jan Burian.
The post Může být Praha kulturním tahákem jako Vídeň? Zatím jsme daleko, ale šance je appeared first on Forbes.