Těžké bylo si přiznat, že to mladí budou dělat lépe, říká Bartoš z Credo Ventures

Legenda české scény rizikového kapitálu Ondřej Bartoš ve výjimečném dvojrozhovoru s Jakubem Křikavou, investorem nastupující mladé generace. Klíčoví muži Credo Ventures hovoří o přicházející generační výměně, nezastavitelných technologických vlnách, souboji e-mailu s WhatsAppem i zkáze softwarových firem.

Na křižovatkách Karlova náměstí je přirozeně živo, stejně tak v budově Českého vysokého učení technického (ČVUT), která se na největším evropském náměstí nachází. Právě na prestižní vysokou školu máme spolu s Ondřejem Bartošem a Jakubem Křikavou perfektní výhled.

Dva muži, kteří nyní patří ke stěžejním postavám Credo Ventures, na ČVUT hledí s nadějí vizionářů, ale i hladem investorů. Rodit se tam totiž mají české top technologické talenty, které při troše štěstí rozjedou vlastní perspektivní startup. Bartoš i Křikava chtějí být s Credem u toho.

Oba zástupce možná nejvýkonnějšího VC fondu (neboli fondu rizikového kapitálu, skrze který investoři investují do startupů) ve střední Evropě dělí kromě názoru na mužské kníry či preferované komunikační kanály také věkový rozdíl jedné generace.

Zatímco zakladatel Creda Ondřej Bartoš začíná pomalu přemýšlet o ústupu do pozadí, Jakub Křikava je členem mladé generace investorů kolem třiceti let, která má postupně v Credo Ventures převzít otěže.

Zatím poslední otevřený, pátý fond firmy už má z většiny investory právě z této věkové skupiny, operativa a dennodenní řízení tak přechází od veteránů Ondřeje Bartoše a Jana Habermanna právě na ně.

„Začíná nám horizont deseti až patnácti let, kdy budeme postupně fázovat náš ústup,“ vysvětluje v sídle firmy Bartoš. Novými tvářemi v čele firmy mají být kromě Křikavy i další mladé investorské pušky – Maciej Gnutek, Matěj Miček či Max Kolowrat, člen výběru Forbes 30 pod 30.

„Tři ze čtyř partnerů mladé generace investičně vyrostli v Credu – já, Maciej a Matěj. Max k nám pak byl hodně blízko a roky jsme se bavili, takže ho známe dobře. A bylo by zvláštní, kdybychom najednou měli zásadní konflikty. Věříme v kulturu, kterou tu Ondra s Honzou vybudovali,“ říká Jakub Křikava.

Umět si vybrat správně lidi je v modelu VC fondů snad ještě důležitější než jinde. Fond, který se může chlubit správou investic přesahujících šest miliard korun, totiž pracuje v týmu zhruba čtrnácti lidí.

Jejich portfolio mluví samo za sebe: polský ElevenLabs s valuací z posledního kola přes jedenáct miliard dolarů, rumunský UiPath s IPO (neboli úpisem na burzu) v objemu 35 miliard dolarů a dalších 77 zainvestovaných projektů v pre-seed fázi, tedy v úplně nejranějším stadiu investování do startupů.

Tím spíše nyní leží hodně odpovědnosti na nastupující generaci. Ondřej Bartoš totiž jako padesátník začíná vnímat, že zrychlující se technologický rozvoj s sebou přináší přelomové změny rychleji, než tomu bylo kdy dřív. A každá změna výrazně přetočí zaběhlé způsoby, jakým technologie posuzovat.

To musí být hrozně unavující…

Ondřej Bartoš (OB): No jo, zažili jsme toho hodně. Věk cloudu a SaaSových firem (poskytujících aplikace jako cloudovou službu přístupnou přes internet, pozn. redakce), pamatujeme si ještě dotcom vzestup a pád. Zatímco pro kluky je to vlastně čerstvá technologická vlna, u které jsou od začátku. A protože to vypadá, že nastupuje daleko rychleji, mám pocit, že jsou schopni ji stačit.

Zatímco vy ne?

OB: Pro nás jako by byla už trochu moc rychlá. Vnímám jakousi pružnost a čerstvost, která nám možná malinko chybí, zatímco klukům přebývá. Určitě jsou hladovější, tak jako jsme byli hladoví my na začátku Creda. Tohle všechno dohromady mě vede k domněnce, že oni jsou vhodnější pro to, aby tahle další technologické vlna pro Credo dopadla dobře a nepropásli jsme ji. Abychom byli naopak v popředí a dokázali se dostatečně rychle adaptovat a dělat ta nejlepší investiční rozhodnutí. Vidíš to jinak, Kubo?

Jakub Křikava (JK): Na tohle nemám jiný pohled, je to přirozený proces. Plus myslím, že potřebuješ nějakou zdravou dávku naivity, kterou taky člověk postupně ztratí, když vidí ty selhávající věci a FOMO (Fear of Missing Out – úzkostný pocit, že nám něco utíká, pozn. redakce) cykly kolem. Jenže ona je potřeba.

OB: My jsme malinko cyničtější, ano.

JK: Je to potřeba, protože úspěšné příběhy jsou vždy úspěšné navzdory pravděpodobnosti. A vždycky se dá najít spousta důvodů, proč něco není dobré, anebo proč bychom to neměli dělat.

Chápu, že pro mladé kluky může být snazší vidět v technologiích maximální potenciál. Ale zase zkušenost, když se člověk dívá na dekády dopředu, se určitě hodí, ne?

OB: Samozřejmě, že věříme, že pořád máme nějakou přidanou hodnotu k interním diskuzím a k investičnímu rozhodování. Věřím, že tam můžeme něco přidat, i kdyby to měla být troška skepse nebo malé uzemnění, nabourávání té naivity. Ale spíše mám pocit, že už se přirozeně cítíme lépe v tom oponování investičních tezí, které zformulují investoři nové generace, než že bychom je sami tvořili.

Není to i tím, že máte mentálně blíž k tichým společníkům?

OB: To si nemyslím, protože – aniž bych se chtěl navážet do našich investorů, kterých si vážíme a máme je rádi – my se neohlížíme při investičním rozhodování na zájmy limited partners (tichých společníků fondu, pozn. redakce). Nebo na to, co by tomu řekli. Na začátku každého cyklu jim říkáme: pokud se nám rozhodnete důvěřovat, tak nám ty peníze svěřte a pak se deset let koukejte, ale nemluvte nám do toho. 

JK: No, aby to ale zase nevypadalo, že tu máme dva proti sobě bojující tábory. V novém fondu jsme udělali už čtyři investice a ve třech z nich jsme dospěli ke shodě v tom, že bychom je měli udělat a že jsou dobré. Jen jedna byla kontroverznější. Ale to je běžné. Nemít jednohlasnou shodu je normální, a dokonce by bylo něco špatně, kdybychom ji měli. Myslím, že takhle brzo, kdy nejsou jednoznačná data, kterých se člověk může chytit, tak je to hodně o vytvoření teze. A je snadné zformulovat i tezi opačnou. 

Změní se tedy v pátém fondu fundamentálně rozhodování o investicích? Budete, Ondřeji, mladším třeba častěji ustupovat? Jak moc autonomní tedy budou?

OB: Zas tak výrazné to nebude. Ale když to zjednoduším, tak jsme jen překlopili partnery z mladší generace do pozice legacy partnerů. Takže teď mají většinový hlas a zároveň jsou to deklaratorně oni, kdo má odteď více formulovat strategii, marketing i komunikaci navenek. Uslyšíte jejich jména mnohem častěji než naše. Ale není to žádné naše úplné odstřižení.

JK: Ale taky je důležité říct, že hlavně v early fondech (fondy, které investují do startupů v jejich začátcích, pozn. redakce), jako jsme my, je to o pár lidech. Naše investiční teze jsou hodně subjektivně formulované a mnohdy je to o práci s lidmi, v sázkách na výjimečné lidi spíše než zajeté firmy. Proto ve fondech, jako je Credo, strašně záleží na kultuře. Jak se chovají k founderům (zakladatelům startupů, pozn. redakce), jaké standardy mají interně, jak přemýšlejí o investování a co je jejich cílem.

Takže to jako zásadní změnu nevnímáte?

JK: Ani ne. Tři ze čtyř partnerů mladé generace jsme investičně vyrostli v Credu – já, Maciej a Matěj. Max k nám pak byl hodně blízko a roky jsme se bavili, takže ho známe dobře. A bylo by zvláštní, kdybychom najednou měli zásadní konflikty. Věříme v kulturu, kterou tu Ondra s Honzou vybudovali. Credo je úspěšné, a to u early fondů nakonec rozhoduje v dlouhodobém měřítku. Nechceme nic zásadně měnit, naopak toho chceme hodně zachovat.

OB: Když dám banální příklad, tak já a Honza jsme zvyklí komunikovat e-mailem, třeba i s našimi foundery. Kluci komunikují WhatsAppem. A to není o tom, že my bychom WhatsApp neznali nebo ho nepoužívali. Jenže my jsme prostě e-mail native a oni jsou WhatsApp native. Oni mají všechny svoje foundery na WhatsAppu. Já nemám všechny svoje foundery na WhatsAppu. Je to banální příklad, ale myslím, že to ilustruje dobře to postupné překlápění.

Kubo, co se honí hlavou vám, když sedíte s takovým obřím jménem české VC scény, jako je Ondřej Bartoš, a on vám říká: „Tak a je to vaše, co s tím uděláte?“?

JK: Nejdůležitější je asi říct, že se nejednalo o nějaké překvapivé rozhodnutí ze dne na den, kdy by nám někdo najednou předal zodpovědnost se slovy „tady to máte a něco s tím dělejte“. Tyto diskuze probíhaly zhruba rok a půl – začaly v létě 2024, s Mačekem (Maciej Gnutek, pozn. redakce) možná i o něco dříve.

Od té doby jsme celou věc intenzivně řešili a připravovali nastavení týmu i investiční struktury tak, aby to mělo smysl a všichni jsme se v tom cítili komfortně. Kdybychom o tom nebyli přesvědčeni, vůbec bychom do toho nešli. Během toho roku a půl jsme ale dospěli k jistotě, že tomu plně věříme.

Přece jen jste ale vzhledem k věku v neobvyklé pozici, ne?

JK: Když se na to člověk podívá s odstupem, je pravda, že v našem věku není běžné dostávat se do vedoucích pozic u takto zaběhnutých fondů – lidé si spíše zakládají fondy vlastní. Zde ale hraje obrovskou roli kultura v Credu. Od samého začátku jsme byli silně podporováni, a dokonce se od nás vyžadovalo, abychom dělali vlastní rozhodnutí a investice, přebírali iniciativu a zapojovali se do formování strategie. Pokud někdo přišel se smysluplným nápadem, prostě se zrealizoval, ať už tady ten člověk byl rok, nebo deset let.

Ve výsledku je to totiž spíše o nastavení mysli a ochotě přijmout za svá rozhodnutí zodpovědnost, nikoliv o titulu. Myslím si, že spousta lidí ve VC prostředí, i když ten titul má, není připravena nést zodpovědnost za odvážnější, kontrariánské investice a raději jen následuje takzvaně „dobrá CV“ a všeobecný konsenzus. V tom vidím ten hlavní rozdíl.

Takže vážně necítíte žádný tlak?

JK: Určitý tlak samozřejmě pociťujeme, ale vnímám to spíše jako zodpovědnost vůči úspěšně vybudované instituci s výbornou reputací, kterou našimi kroky nechceme pokazit. Tím, že jsme k tomu ale došli postupně, jsme na jedné vlně, víme, co děláme, a tvrdě na tom pracujeme, tak ty šance na úspěch maximalizujeme. Není to bezhlavý skok do neznáma. Místo tlaku tak cítím hlavně zodpovědnost a velkou příležitost, protože z aktuální pozice Creda se dá vybudovat ještě mnohem více.

Podle mě dnes ani v rámci Evropy nenajdete moc VC fondů, které by na trhu působily tak dlouho a měly za sebou tak skvělé dosavadní výsledky, se kterými by se dalo takto pracovat. Ve venture kapitálu se totiž úspěch kumuluje. Čím déle na trhu jste a čím více úspěšných investic za sebou máte, tím spíše přilákáte další skvělé foundery a zvučná jména, čímž neustále roste vaše kredibilita v očích ostatních.

Credo je tu už šestnáct let a ty prokazatelně úspěšné příběhy za sebou zkrátka má. A právě na nich teď můžeme stavět náš další krok. Pokud se nám tedy toto předání štafety úspěšně podaří, je pro mě výhled do budoucna obrovsky motivující.

Ondřeji, jak se pomalu předává firma nové vlně mladých progresivistů, s nadsázkou řečeno generaci „young Berlin techno leftists“? Není těžké už zdálky vidět horizont doby, kdy už nebudete v procesu?

OB: Těžké… My jsme začali cítit, že pokud bychom i nadále měli být rozhodujícími faktory v Credu, tak šance, že Credo přežije, bude postupně klesat. Impuls k tomu přišel zevnitř. Ale jasně, člověk občas navnímá, že pro hodně mladé foundery už padesátník není tak inspirativní. Je na něm poznat, že má radši e-mail, není tak rychlý a není AI native (srostlý s umělou inteligencí, pozn. redakce). Chcete vědět, co těžké bylo? Dostat se do bodu, kdy jsme získali přesvědčení, že to nová generace bude dělat lépe než my.

A do toho jsme se dostali. To byl rozhodující moment, kdy jsme si řekli, že pátým fondem ten proces začínáme. Teď jsme přesvědčení, že se Credo podaří nejen zachovat a udržet v běhu, ale ještě vylepšit. Avšak není to garance, není to stoprocentní. Možná se k tomu ještě za pár let vrátíme.

Jakože si vy a Honza Habermann uděláte og’s VC fond?

OB: To ne. Já nechci mluvit za Honzu, ale já nepřemýšlím o životě po Credu, jsem tu pořád. Kam až vidím, jsem pořád v Credu. Ale těším se, že už nebudu muset vést valné hromady nebo interní mítinky. Tíha odpovědnosti přechází na novou generaci.

O čem se nejčastěji hádáte nebo diskutujete?

OB: O spoustě věcí. Nejčastěji o byznysu, ale taky o politice, i o tom, jak jste říkal, „techno Berlin leftist“. Myslím, že se dokážeme pohádat o čemkoliv. Ale ony to nejsou hádky. Jsou to kultivované výměny názorů. Naposled jsme se s Jakubem pohádali o tom, jestli se říká Pavlák nebo Ípák. Já jsem hardcore Pražák, já vím, že je to Pavlák.

JK: Se mnou se Ondřej hádá poslední rok o tom, jestli si mám nechávat knír. To je věčné téma. Ale z těch serióznějších diskuzí jsou, myslím, vždy nejdůležitější ty, jestli daný deal dává smysl, nebo ne. To je esence naší práce. Mohou v tom být vášně, zvláště když s founderem strávíte spoustu času. Je těžké to nadšení předat dál.

Překvapujete se v diskuzích ještě? Lidé, kteří spolu dělají byznys dlouho, často říkají, že třeba na představenstvo nebo valnou hromadu už jdou s tím, že přesně ví, co od koho uslyší.

JK: To se nedá, Ondřejova reakce je vždycky absolutně nepředvídatelná. Já nikdy nevím, co čekat. U jiných kolegů to většinou vím.

OB: Myslím, že se překvapujeme vzájemně. Naše diskuze jsou leckdy vyostřené a dlouhé, táhnou se několik dnů. Jenže ony jsou hrozně důležité a podstatné. Jsou podstatou naší práce. Kdybychom si vzájemně neoponovali, tak to můžeme zabalit. Cílem předtím, než uděláme investici, je zkusit to rozstřílet ze všech možných úhlů pohledu.

JK: To si myslím, že je často důvod, proč je špatně vyřešené nástupnictví. Původní partneři nebo zakladatelé zůstanou, ale nejsou už tak angažovaní, už tolik necestují, nejsou v kontaktu s novou technologií, ale nakonec přijdou a vezmou rozhodnutí na sebe. A nikdo nic nezmůže. Pro foundery to pak může být frustrující, když se jim někdo pořád snaží investici rozstřílet.

Čím se podle vás vaše dvě věkové skupiny navzájem obohacují nejvíc?

JK: Pro mě je to fakt jednoduché. Veškeré moje chápání našeho sektoru vychází z práce v Credu, nejen od starší generace, ale třeba i od Macieje, který je teď můj partner. Myslím si, že když jdete do VC, je důležité být ve fondech, kde ti zaběhnutí investoři viděli excelentní příběhy a byli jejich součástí. A dokážou extrémně vysoké standardy a sítě kontaktů na ty nejlepší lidi předat jako standard těm mladým. Udělat z toho laťku, od které se všechno odpichuje.

Dává mi to, Ondřeji, trochu pocit, že je to pro vás takový longevity projekt…

OB: Teď jsem to chtěl říct! Pracovat s mladší generací je obohacující a pomáhá mi to. Moje tělo ani mysl už nikdy nebudou mládnout, ale snažím se aspoň držet tempo s těmi, kteří jsou bystřejší, rychlejší, schopnější. Mají čerstvé pohledy. Není to longevity projekt záměrně, ale efekt to takový mít bude. Doufám.

Liší se nějak mezi generacemi přístup k founderům před a po investici?

OB: My jsme bývali zvyklí být v kontaktu s foundery na týdenní či dvoutýdenní bázi. E-maily byly delší a dávkované. E-mail jsem odeslal, e-mail došel zpátky. Zatímco kluci jsou teď v kontaktu pořád.

JK: Taky to zahrnuje memes, které si posíláme, když se zrovna něco děje, je to trochu jiný vztah. Ale tohle je, myslím, přímý důsledek toho, že jsme začali investovat ještě dříve, než měli původně Honza a Ondra ve zvyku. V ultra raných fázích je potřeba být v kontaktu mnohem víc.

Poslal byste, Ondro, founderovi e-mailem nějaký vtipný GIF?

OB: Dokážu si to představit, ale ne u všech founderů a ne úplně od začátku. I v tom doba pokročila.

Jak jste tento svůj nastupující tým našel, Ondřeji? Kde hledáte lidi? VC se přece studovat nedá…

OB: To nedá. Máme to štěstí, že za námi chodí lidé se zájmem o VC. Málokdy máme otevřený proces hiringu, kde bychom sami vypisovali pozice a pověsili je někam na servery. Většinou nabíráme lidi relativně málo, máme malé týmy. Jsme spíše oportunisty. Třeba tady Kuba přišel jako intern, to jsme ještě měli program pro stážisty.

JK: Neměli, vytvořili jste ho pro mě na míru.

OB: Takže Kuba se ozval a byl zajímavý. Tak se mu vytvořila pozice. Aleš Ducháč tu byl na stáži a zůstal tu. Nevím, možná že vy, Kubo, už jste byl nabrán už cíleněji.

JK: Asi ano. Ale nechceme vypisovat výběrové řízení. Víme třeba, že zrovna nám v týmu něco chybí a ocenili bychom určitý profil.

Tím je myšlena nějaká technologická expertíza?

JK: Třeba pokrytí nějakých komunit, které zas tak dobře pokryty nemáme. Nebo nějaký speciální skill set (soubor dovedností, pozn. redakce), kdy někdo umí komunity i stavět. A když o téhle potřebě víme, držíme to v hlavě a koukáme po lidech, kteří by se nám hodili. A pak podle vztahu, který s nimi budujeme, vidíme, jestli by pro nás nebyli dobrý fit. Jsme malý tým a člověk k nám musí lidsky sedět.

Co se teď ve VC světě vlastně děje? Co třeba SaaSokalypsa, tedy drsné vystřízlivění v sektoru softwaru jako služby? Je reálná?

OB: Je, ale není to plošné. Zní to, jako by všechny SaaSové firmy měly zemřít, ale to se nestane. Rozhodně jich hodně přežije. Nepřežijí ale ty, které bychom dneska nazývali wrappery nebo nadstavbami, dashboardy. Ale Salesforce třeba pravděpodobně přežije, stejně tak SAP.

Dobrá, ale to jsou už velké firmy. Co ty malé, do kterých byste obvykle investovali vy?

JK: SaaSové produkty jsou dneska AI startupy. Tradiční SaaS už podle mě dneska neexistuje nikde. Pokud už nestojí, tak už nevznikne. AI mění pravidla hry, protože se staví mnohem rychleji. A spoustu softwaru dokážete nahradit agentním systémem. Jenže zavádět takové systémy ve velkých firmách, které jsou regulované, potřebují compliance (soulad s předpisy, pozn. redakce), security (bezpečnost, pozn. redakce) a musí být spolehlivé, tak tam je to pořád strašně těžké. Navíc jsou proti zavádění podobných systémů hodně rezistentní.

Skoro padesát procent všech VC prostředků je dnes v 0,05 procentech startupů, zpravidla těch už obrovských – Anthropic, OpenAI a tak dál. Bude se ještě vyplácet hledat ty malé, začínající? Nebo je lepší si ukousnout alespoň malý kus těch gigantů?

JK: Pořád se to vyplatí. Velké laby jsou dnes úplně jiná kategorie, už to ani není VC, je to spíš investice do infrastruktury. A nás bude zajímat to, co se na té infrastruktuře postaví. Zajímavých firem a produktů tu bude spousta a bude to stejná dynamika jako u SaaSových firem. Vzniknou z mála, využijí stávající infrastrukturu, poběží mnohem rychleji, budou i rychleji stavět. Často zvládnou plnohodnotný produkt k prodeji postavit za dva měsíce.

OB: Jenže tím, že budují rychleji, musí také produkt dostávat rychleji na trh, a tím pádem raisovat víc, než typické SaaSové firmy. Takže ano, paradoxně je budování snazší, ale zároveň budou muset jít rychle na trh.

JK: Když postavíte produkt za tři měsíce a začnete prodávat, musíte velmi rychle škálovat celý tým.

V kontrastu s tím je pak přístup Ondřeje Vlčka, který přes rok budoval v utajeném režimu projekt Aisle. To je model, který už tak často neuvidíme, že?

JK: To si nemyslím. S AI je hodně příležitostí vývojem a výzkumem prohlubovat jednu celou oblast. Což fakt nejde udělat tím, že si něco navibekódujete (snadno naprogramujete s pomocí umělé inteligence, pozn. redakce). Na to potřebujete aplikovaný výzkum, nejen v cybersecurity, kterou dělá Aisle. Děje se to v infrastruktuře, v robotice. Zkouší se nové limity technologie. Nejde o vytváření nových velkých modelů. Jde o to vzít velký model a otestovat limity v jedné konkrétní oblasti. Naopak bych argumentoval, že toho bude víc než dříve.

Nemají teď investoři obavy, když vidí, jak producenti softwaru padají? Musíte je přesvědčovat, aby s vámi zůstali v tom běhu na dlouhou trať?

OB: Nemusíme. Máme relativně uzavřenou, byť ne úplně malou, skupinu LPs, kteří jsou s námi většinou dlouho, přes několik fondů. Myslím, že to chápou. Nekladou nám těžké otázky, nemají nerozumná očekávání nebo požadavky.

Ale jistě, v portfoliích předešlých fondů je řada firem předchozí éry, které buď nepřežijí vůbec, nebo je jejich potenciál zastropovaný mnohem níže, než jsme chtěli. Ale také věříme, že máme ve fondech dostatečné množství zajímavých firem, kterým se podařilo ze SaaSu adaptovat na novou dobu. Máme řadu firem, které začaly experimentovat velmi brzy s agenty a byly je schopné během měsíců zaintegrovat. 

Tak třeba v Brightpicku Jana Žižky máte investici už dvanáct let…

OB: Tam jsme dlouho. Ale protože si myslíme, že pay-off může být velký. Navíc ten původní subjekt Photoneo už kus toho byznysu prodal, takže se nám už nějaké peníze vrátily. Myslíme si, že jejich současný robotický byznys je vysoce aktuální a má mamutí potenciál.

Nevede ta familiárnost s foundery k ještě větší důležitosti toho, abyste se s těmi lidmi znali skutečně dobře a nakonec byli u těch brzkých investičních kol?

OB: Vztahový byznys to byl vždycky, ale dnes možná ještě více, to je pravda.

JK: My se s foundery bavíme často ještě dříve, než víme, že foundery budou. Prostě hledáme v našem úzkém segmentu zajímavé lidi. Proto je důležité mít dobře pokrytou jednu oblast, v našem případě je to střední Evropa a její diaspora po světě. Skupina zajímavých lidí v technologiích z téhle komunity je dost velká na to, aby v ní vznikalo velké množství zajímavých founderů. Když máte záběr na celou Evropu nebo svět, je to nemožné dělat. 

Co může Praha a Česko nabídnout evropskému nebo světovému VC?

JK: Přijde mi scestné, asi stejně jako Ondřejovi, když se říká, že si něco zasloužíme, protože tu máme skvělé školství. A že jen něco trošku chybí, abychom byli ta špička. A že je to nefér, že nejsme tak dobří. Střední a východní Evropa produkuje díky slušnému technickému vzdělání dostatečné množství talentu, aby tu vznikala spousta zajímavých startupů, byť ne nutně víc než v jiných regionech. Neznamená to, že tu musí být nový Izrael, Švédsko nebo Estonsko.

OB: Anebo možná bude. Ale není to nutné. Naše teze z posledních let není, že by střední a východní Evropa byla výjimečně úžasná. Ale zároveň jsme přesvědčení, že to není horší místo na to, aby vznikaly úžasné firmy. A to stačí, nejsme Silicon Valley.

The post Těžké bylo si přiznat, že to mladí budou dělat lépe, říká Bartoš z Credo Ventures appeared first on Forbes.