Z nejhoršího jsme venku. Českou ekonomiku čeká oživení, říká Pavel Sobíšek
Souběh krizí z posledních let se na českém hospodářství podepsal víc než na ekonomikách okolních zemí. Letos se však situace výrazně zlepší, říká v rozhovoru ekonom Pavel Sobíšek.
Česká ekonomika je jediná v Evropské unii, která dosud nedohnala ztráty způsobené pandemií a posléze energetickou krizí. Zdejší hrubý domácí produkt ve stálých cenách stále nedosahuje úrovně ze čtvrtého kvartálu roku 2019. Jaký vývoj očekává hlavní ekonom UniCredit Bank?
Souběh několika krizí z posledních let zasáhl tuzemské hospodářství víc než ekonomiky okolních zemí. Mezi důvody je například energetická náročnost českého průmyslu nebo závislost na Německu. „Česko je v tomto ohledu nejzávislejší ze všech ostatních evropských ekonomik, s velkým náskokem,“ konstatuje Pavel Sobíšek.
„Když se Německu nedaří, tak se neobjednávají ani subdodávky v Česku. Navíc jsme byli zemí s největším propadem reálných příjmů,“ připomíná makroekonomický expert.
Ekonomické oživení je podle něj přesto za rohem a ještě letos by se měla situace výrazně zlepšit. „Soukromá spotřeba začala po dvou letech dramatických propadů růst. Ve druhé polovině roku by měl posílit i export,“ říká Sobíšek ve velkém rozhovoru o kondici tuzemské ekonomiky.
Kdybyste měl popsat aktuální kondici české ekonomiky jedním přívlastkem, který by to byl?
Rozcestí. Kdybych mohl použít víc slov, tak bych řekl „příběh o dvou dějstvích“, protože podle naší predikce bude druhá polovina letošního roku odlišná od první. Soukromá spotřeba začala po dvou letech dramatických propadů růst, nastartoval ji pokles inflace a obnovení růstu reálných mezd. Ale k tomu, aby se česká ekonomika opravdu dostala do kondice, se potřebuje postavit i na druhou nohu – a tou je export. To bude ono druhé dějství.
Co se změní ve druhé polovině roku?
Čekal bych, že ve světě dojde k oživení poptávky. Evropa a doufejme i Čína se trochu rozběhnou, což vytvoří nové objednávky německým exportérům, ze kterých budou profitovat i subdodavatelé u nás. Exportní poptávka tvoří skoro polovinu výkonu české ekonomiky, a když vývoz z Česka stoupne o procento, mělo by to vygenerovat růst HDP o 0,4 až 0,5 procenta.
Tohle by mělo postavit ekonomiku na druhou nohu vedle soukromé spotřeby.
Dokládají už růst soukromé spotřeby i tvrdá data?
Ano, v meziměsíčním srovnání to bylo vidět v maloobchody za prosinec i leden. Únor je kvůli přestupnému roku trošku složitější, ale v neočištěných datech je vidět meziroční reálný růst o šest procent, což je slušné.
Že spotřebitelé moc neutrácejí je stále hlavním problémem tuzemské ekonomiky?
Určitě šlo o hlavní důvod v letech 2022 a 2023. Teď už tolik ne, ale přibyly další důvody, především nízká zahraniční poptávka v kombinaci s tím, že část průmyslu zřejmě v Česku ztrácí konkurenceschopnost kvůli vysokým nákladům na energie. S tím se asi moc dělat nedá.
Na druhou stranu když nekonkurenceschopná část průmyslu ze země odejde, není to na škodu, protože nezaměstnanost máme malou a pracovní síla, která se takto uvolní, bude využitelná v segmentech průmyslu, které naopak konkurenceschopné jsou.
Resort financí včera představil novou makroekonomickou prognózu, která oproti předpovědi z ledna vyznívá pozitivněji. HDP by podle ní mělo letos stoupnout o 1,4 procenta, inflace dosáhnout 2,7 procenta. Nemalují si to na ministerstvu až moc optimisticky?
Kdybych řekl, že ano, tak bych popíral sám sebe, protože naše odhady jsou podobné. Za nás platí už od prosince, že letošní růst HDP bude o 1,5 procenta a inflaci máme na průměru 2,5 procenta.
Česká ekonomika se jako jediná v Evropské unii zatím nevrátila na předcovidovou úroveň z konce roku 2019. Kdy se tam dostaneme?
My jsme to dřív v nejhorším scénáři odhadovali na začátek roku 2025. Teď vidíme, že by to mělo nastat letos. Ale ani to není žádná sláva…
Přijde mi, že nyní většina hodnocení výkonu české ekonomiky ve veřejném prostoru vyznívá pesimisticky. Neocitli jsme se ve spirále negativity, která by sama o sobě mohla vést domácnosti a firmy k omezování spotřeby?
Domácnosti mají krátkou paměť. Je samozřejmě důležité, co mají v peněženkách, obzvlášť po takové době kdy se z nejrůznějších důvodů šetřilo. Nejdřív covid, pak inflační vlna, pořád tam byly nějaké důvody část spotřeby odkládat. Ale spotřeba je cyklická záležitost – jakmile peníze budou, růst se nastartuje.
Zaznamenal jsem i názor, že česká ekonomika na předcovidových číslech už v podstatě je, protože po zrušení EET narostl podíl šedé ekonomiky, která není v datech tolik vidět…
Zajímavá teorie. Na to by se dalo namítnout, že šedá ekonomika není něco, co by se mohlo ztratit. I míru šedé ekonomiky statistický úřad odhaduje, nepřeceňoval bych to. Souhlasím, že v jistých segmentech, zejména v restauracích, se po zrušení EET šedá ekonomika zvětšila, ale restaurace mají v rámci celého HDP malý podíl.
Platí, že kvůli strukturálním charakteristikám, jako je například energetická náročnost průmyslu, postihla série posledních krizí českou ekonomiku výrazněji než okolní země?
Ano. Podepsala se na tom i závislost tuzemské ekonomiky na Německu, Česko je v tomto ohledu nejzávislejší ze všech ostatních evropských ekonomik, s velkým náskokem. Nebýt Německa tak je české HDP o 12,5 procenta nižší.
Německu se také nedaří částečně kvůli strukturálním záležitostem, mají problém s transformací energetiky směrem k udržitelným zdrojům. Navíc na ně dolehlo zpomalení Číny, protože jsou významným exportérem. To se zprostředkovaně dostává i do Česka, protože když je nedostatečná poptávka po německých výrobcích, tak se neobjednávají subdodávky v Česku.
A také jsme byli zemí s největším propadem reálných příjmů. Proč? Tam je obvyklá mediální story, že si Češi neumí říct zaměstnavatelům o víc peněz.
Takhle mi to popisoval například Vít Hradil z Cyrrusu. Podle vás to tak není?
Moje hypotéza je, že jsme si dobré časy odžili v letech 2016 až 2019. A ten brutální propad reálné mzdy je jen návrat k normálu, od kterého jsme se tehdy odchýlili. Když se podíváte na marže firem a náklady na zaměstnance v porovnání k HDP, tak tam bylo vidět, jak to v těchto letech začalo ustřelovat nahoru.
Zřejmě jsme se dostali do nerovnovážného stavu a pak se to razantně srovnalo, samozřejmě pro značnou část populace nepříjemným způsobem. Teď jsme v podstatě v tomhto ohledu někde na úrovni toho roku 2016 nebo 2017, čili víceméně na předchozím dlouhodobém normálu.
Běžné lidi asi moc nezajímá, že se tehdy měli nadprůměrně dobře, spíš cítí to zchudnutí. Kdy se naše životní úroveň vrátí na hodnoty z konce roku 2019?
To je dobrá otázka. Řekl bych, že do dvou let ne. Dál žádný makroekonom nevidí.
Proč ne?
Jde i o to, k čemu bude nutné používat budoucí ekonomický růst. Nejenom u nás, ale v Evropě. Když si vezmete enormní potřeby investic do nejrůznějších záležitostí jako je energetická a IT bezpečnost, nahrazování dovozu citlivých výrobků z Číny a samozřejmě výdaje na obranu…
Zjednodušeně řečeno, kdyby se podařilo Evropě růst ročně o víc než procento, je nějaké zvýšení reálných příjmů a životní úrovně představitelné. Dokud bude růst nižší, zcela ho pohltí tyto nutné vedlejší účely.
Kdybyste srovnal počínání této a minulé vlády, kde leží větší díl viny za současnou ekonomickou situaci Česka?
Minulá vláda utrácela peníze hlava nehlava, dokud zdroje jsou. Nebyl tam ani náznak nějakých dlouhodobějších reforem. Tím je nechci stavět úplně do kontrastu s tou současnou, otázkou je, co by dělala současná vláda kdyby na ni spadla pandemie… Ale stojím si za tím, že minulá vláda neudělala nic, co bych mohl hodnotit pozitivně.
Současný kabinet zvládl jeden důležitý krok: konsolidační balíček. Ten by měl mít ve střednědobém horizontu pozitivní efekt v tom, že se už nebude muset vláda v takové míře zabývat veřejnými financemi. Ale to je asi vše pozitivní, co můžu říct o této vládě z ekonomického hlediska.
Uvidíme, co ještě stihnou do konce volebního období – NERV na začátku roku vytipoval třicet sedm konkrétních ekonomických opatření. Říkal jsem si, kdyby vláda zrealizovala aspoň třetinu, ekonomice to určitě pomůže. Zatím mám pocit, že se pustila jen do zpružnění pracovního trhu možností výpovědi bez udání důvodu, což narazilo na tak výrazný odpor, že nejspíš neprojde.
Není to příliš radikální? Kde v Evropě takto pracovní trh funguje?
Autoři návrhu poukazovali na Dánsko, kde je pracovní trh skutečně pružný, ale je to z druhé strany vykoupeno sociální ochranou. Jinak je to po Evropě různé, v Německu se to řeší různými mikrokontrakty, podobně ve Francii, kde může trvat desítky let než člověk získá trvalé místo.
Británie je v tomto směru relativně flexibilnější. Ve větší části Evropy ale slýchám, že je propouštění zaměstnanců docela problém.