Netřeba chválit. Matrix Resurrections se po zádech poplácá sám

Vzpomínáte si na Matrix? Kyberpunkové dobrodružství, které v roce 1999 publiku vyrazilo dech inovativním vypravěčstvím, převratným pojetím akčních scén a estetikou, z níž se stal trend na několik následujících let? Tak tímhle nová variace s názvem Matrix Resurrections není.

Matrix Resurrections se má k původnímu Matrixu asi tak, jako se má k vysokorozpočtovému hollywoodskému spektáklu jeho videoherní adaptace pro mobilní telefon.

Pryč je propracovaný příběhový koncept. Pryč jsou charismatičtí hrdinové. Pryč jsou revoluční akční scény a kung-fu souboje, které člověka zvedaly ze židle.

Matrix Resurrections působí ve srovnání nejen s původním Matrixem, ale i celou trilogií matrixovských snímků jako televizní inscenace, kterou vytvořil někdo, komu se původní Matrix celkem líbil, ale chtěl by k němu ještě něco dodat. Bohužel na to neměl bytelnou myšlenku, vizuální vizi ani tak uhrančivý herecký ansábl.

Matrix Resurrections se odehrává několik let po událostech původní matrixovské trilogie, v jejímž závěru došlo k určitému smíření lidí a strojů – za mocných obětí včetně životů obou hlavních protagonistů Nea a Trinity. Ti se ovšem nyní vracejí. Jak se jim podařilo přežít vlastní smrt? To je otázka, která člověka skoro čtvrt století po původním filmu tlačí zpátky do kina.

Jenže zatímco otázka „Co je to matrix?“, která hnala publikum do kinosálů v roce 1999, ústila v pozoruhodnou úvahu o povaze reality a předurčenosti osudu, odpověď na otázku „Jak to, že jsou ti dva pořád naživu“ z toho všeho trhá šaty a ukazuje Matrix Resurrections v plné nahotě jako neohebný konstrukt s předlouhou expozicí, na němž je navěšeno pár tučně podtržených sdělení.

Matrix Resurrections se totiž staví do první linie konfliktu, v němž se dnes v americké populární kultuře střetávají konzervativní a liberální myšlenky. Ani původní Matrix, natočený v mnohem méně politicky vyhraněné době, nebyl nestranný – bývá koneckonců považován za metaforu přerodu, který později absolvovali jeho tvůrci bratři Larry a Andy Wachowští, když prošli operativní změnou pohlaví a stali se sestrami Lilly a Lanou Wachowskými.

Jenže na prvním místě původního Matrixu (i jeho rozporuplněji přijatých pokračování) byl i přes nepřehlédnutelnou tematiku světonázoru, který byl pro tvůrce životně zásadní a pro diváky osvěžující, stále silný příběh a živoucí hrdinové, kteří usilovali o něco důležitého.

Matrix Resurrections na to jde úplně z druhé strany. Příběh i hrdinové tu hrají druhé housle. Slouží především jako nosiče myšlenek, které teď osamocená režisérka filmu Lana Wachowski křičí do diváctva megafonem. Zatímco původní Matrix táhlo dopředu vyprávění, vyživované hodnotami, kterým tvůrci věří, Matrix Resurrections je obrácený naruby: hlavní jsou hodnoty, kterým tvůrci věří, a příběh i postavy se jen tak motají mezi nimi bez motivace, bez drajvu a bez logiky.

Důležitější, než proč jsou Neo a Trinity vůbec naživu, je pro Matrix Resurrections didakticky a do písmene vyprávět publiku o „vykořisťovatelském kapitalismu“, o tom, že děti jsou silné ženě pouze na obtíž a všechno, co je „binární“, je podezřelé – včetně jedniček a nul.

Přitom to není tak dávno, co samy Wachowské předvedly, že svůj náhled na svět dokážou zpracovat přirozeně, zábavně a nedogmaticky. Jejich seriál Sense8 byl výstavní skříní liberálních myšlenek, s nimiž ale jakkoli konzervativní divák nemusel mít problém. Základním kamenem seriálu byl totiž příběh a sympatičtí hrdinové rozličných sexualit, kteří měli svá přání, touhy i cíle, a tak jim člověk fandil až za hrob proti zkostnatělému světu, který jim házel klacky pod nohy.

Jenže zatímco jedním z citových jader Sense8 byla romance dvou gayů, která byla stejně tak procítěná jako příběhová, emocionální centrum Matrix Resurrections vypadá kupříkladu tak, že když se tu objeví děti jedné z důležitých postav, mluví se o nich výhradně jako o otravném symbolu společenského útlaku, jehož se musí žena bez mrknutí oka zbavit – na což ostatní moudře přikyvují.

Tahle masáž přitom ve filmu probíhá v atmosféře neustálého plácání se po zádech, kdy se v jednotlivých scénách snímku promítají scény z původního Matrixu. A to nejen v určitých flashbacích, ale i v jejich doslovném promítání na všemožné povrchy za protagonisty snímku.

Připomíná to obdobně narcistní sekvence z komiksu Fight Club 2 Chucka Palahniuka, v nichž se Chuck Palahniuk prsí, jak se mu ten původní Fight Club pěkně povedl, nebo scény z Temné věže Stephena Kinga, v nichž vystupuje Stephen King a rozjímá nad tím, jak to pěkně napsal.

O to víc z Matrix Resurrections sálá smutek nad tím, jak moc se originálu vzdálil.

The post Netřeba chválit. Matrix Resurrections se po zádech poplácá sám appeared first on Forbes.