Přestaňme skrývat, že došlo ke změně politického režimu
 |
| Petr Hampl |
25.7.2018 VlasteneckéNoviny
Ráz politických systémů není dán jen jimi samotnými, ale také institucemi, zákony a zvyklostmi zděděnými po systémech předchozích. Třeba husákovský post-normalizační režim byl z podstatné části ovlivňován tím, co přežívalo ze starších fází marxistického socialismu.
Kdybychom brali v úvahu pouze nová opatření zavedená za premiérů Štrougala a Adamce, mohli bychom režim považovat za relativně liberální a ekonomicky racionální. Život v dnešním politickém systému je naopak snesitelný jen díky tomu, co přežívá z režimu předchozího, zejména z 90. let. Kdybychom brali v úvahu jen opatření prosazená Sobotkovou vládou, získali bychom obraz nejvíce totalitního a ekonomicky iracionálního vládnutí od roku 1953.
Výmluvnou ilustrací je poslední vlna opatření proti 40 internetovým časopisům a stovce osob „šířících narativy neslučitelné s bezpečnostní koncepcí státu.“ Dokážete si představit, že by v polovině 90. let ministerstvo vnitra vedlo operaci proti lidem kritizujícím tržní ekonomiku, i když ti lidé neporušili žádný zákon a dokonce ani nejsou z porušení zákona podezřelí? Nejde jen to, že se takové věci neděly. O povaze režimu vypovídá více to, že podobné opatření bylo absolutně nemyslitelné. Možná srovnatelně nemyslitelné jako kanibalismus.
Když letos v červnu publikoval server Aktuálně.cz informaci, že ministerstvo vnitra realizuje operace proti zmíněným médiím a osobám, nevyvolalo to žádnou reakci. Tisk, veřejnoprávní média a také většina profesionálních intelektuálů to berou jako normální součást vládnutí. Diskutuje se jen o tom, zda by cenzura neměla být centralizována na evropské úrovni, srovnává se postup české a německé vlády apod. Co bylo dříve nemyslitelným, to se stalo běžným.
Nabízí se tedy logická otázka, kdy došlo ke změně režimu. Neviděli jsme žádnou revoluci, převrat ani jinou viditelnou událost. Možnou odpověď přináší desítky let starý postřeh amerického sociologa Charlese W. Millse, který poznamenal, že když prosadí radikální mocenskou a majetkovou změnu nižší třídy, probíhá taková změna prudce a je jasně viditelná. Pokud obdobnou změnu prosadí vyšší třídy, má povahu série malých a zdánlivě nenápadných kroků. Řečeno millsovským jazykem, v uplynulých přibližně 10 letech provedly elity revoluci zaměřenou proti nižším třídám. Zůstaly některé vnější znaky bývalého režimu (např. konají se pravidelné volby), ale jeho charakter se změnil. Zde připomínáme, že charakter režimu není dán jen textem zákonů, ale především způsobem jejich aplikace, což je dáno zvyklostmi a mocenskými poměry. V této souvislosti prakticky uniká pozornosti radikální snížení podílu malých a středních českých firem na HDP. „Objem ekonomiky v domácím vlastnictví v reálných hodnotách od roku 1995 nezaznamenal prakticky žádný růst. Ve stejném období vzrostl objem aktiv v zahraničním vlastnictví sedmkrát,“ uvádí např. několik měsíců stará vládní analýza. Teprve, když si uvědomíme, že rostly i velké skupiny typu Agrofertu a PPF, otevírá se před námi obraz ekonomiky, z níž mizí malé a střední české firmy. To nemá jen důsledky ekonomické, ale především mocensko-politické.
Je tedy logické, že se zvedla vlna zájmu o přibližně rok starý dokument Projevy nenávisti v online prostoru a na sociálních sítích zpracovaný politickou neziskovkou Člověk v tísni. Nevíme, do jaké míry jsou současné kroky ministerstva vnitra inspirovány přímo tímto dokumentem a nakolik jde o shodu danou tím, že autoři pochází ze stejného myšlenkového prostředí jako aktivisté Centra hybridních hrozeb. V každém případě je dobré věnovat zmíněnému dokumentu pozornost, protože odhaluje mnohé z mentality nového totalitního režimu.
Co je šíření nenávisti. Čtenář by naivně čekal, že „šířením nenávisti“ budou míněny výzvy k násilí, ničení majetku, případně publikování nepravdivých informací o nepřijatelných zvycích určité skupiny apod. Jenže dokument tvrdí, že při potírání nenávistného projevu nesmí být státní zásahy omezené žádnou konkrétní definicí. Jinými slovy, příčinou státního zásahu může být naprosto cokoliv, podle subjektivního hodnocení cenzora. Aktivisté Člověka v tísni uvádí konkrétní příklady nepřijatelného nenávistného projevu (str. 19 a 32).
////Mezi imigranty jsou teroristé.
Masová imigrace povede ke zničení místní kultury.
Neziskové organizace chtějí brát dotace na migranty.
Část migrantů jsou ekonomičtí migranti.
Vládní výdaje jsou ve skutečnosti placeny daňovými poplatníky.
Imigrace představuje pro sociální systém takovou zátěž, že není možné financovat některé potřebné projekty.
Evropské vlády nedokážou vyřešit migrační krizi./////
Všimněte si, že všechny tyto domněle nenávistné výroky, které mají být kriminalizovány, jsou pravdivé.
Proti komu má být uplatněna represe. Tradičně jsme si mysleli, že policie má zasahovat proti těm, kdo porušují zákony, a že když se lidé pohybují v mezích zákona, je to v pořádku. Podle analytiků Člověka v tísni je ale problém právě v tom, že nepřátelé zlomyslně dodržují zákony. Pokud lidé šíří nekorektní názory, aniž by při tom porušili zákon, měl by státní zásah následovat i tak (str. 8).
Všeobecně akceptované názory. Aktivisté si jsou dobře vědomi toho, že ty názory, které chtějí zakazovat, jsou zastávány naprostou většinou populace. Uvádí na to konkrétních číslech počtů uživatelů, facebookových skupin a čtenosti blogů (str.15). Ani to je neodradí od zakazování.
Neochota diskutovat. Dokument vypočítává různé propagační aktivity financované českou vládou, ale fakticky nepočítá s možností, že by byly účinné – vyjma aktivit zaměřených na mládež. Požadují, aby oponenti byli blokováni a byl vůči nim uplatněn trestněprávní postih (str. 34 – 34). De facto tak připouštějí, že politicky-korektní stanovisko nelze v otevřené debatě obhájit a musí být prosazeno pomocí represí.
Definice třídních nepřátel. Analytici Člověka v tísni dokážou své nepřátele i poměrně přesně sociálně situovat. Jedná se o převážně o muže ve věku 35 – 50 let, s vysokoškolským nebo středoškolským technickým vzděláním. Jinými slovy, je to právě ta skupina, na jejíž produktivitě stojí ekonomika a která platí největší část daní. Asi nepřekvapí, že všichni autoři studie jsou absolventi Fakulty sociálních věd a že jeden z nich zastává manažerskou funkci v Českém rozhlase. Pokud někdo nevěří, že současná česká situace má výrazně sociálně třídní dimenzi, materiál Člověka v tísni ho možná přesvědčí o opaku.
Kdo přípravu materiálu financoval. Lichtenštejnské, norské a islandské fondy. Logicky se tedy nabízí otázka: Opravdu by Českou republiku poškodilo, kdybychom o podobné grantové peníze přišli a aktivisté by museli vytvářet podobné materiály ve svém volném čase?
Ještě zásadnější otázky ale zní: Proč předchozí politický režim zaměřený na ochranu občanských svobod kladl tak malý odpor? Jaké mechanismy udržují při životě současný totalitní systém? Je možné urychlit jeho zhroucení? Nemůžeme se jim vyhnout, uvědomíme-li si, že Člověk v tísni a podobné politické organizace nepředstavují okrajovou skupinu intelektuálů, ale fakticky jsou významnou součástí státní správy.