Michal Brand
10. 10. 2019
Mohly to být zcela klidné pohřby dvou lidí. Pohřeb národem milovaného a váženého Karla Gotta, talentovaného zpěváka, přitom skromného, pracovitého, dříče a vždy milého k lidem – ke svým fanouškům, i ke svým šoférům (pro zjednodušení). Vždy slušný, s úctou ke každému, i tomu nejobyčejnějšímu člověku. Pozn. red. I.D. Nemám rád přílišné generalizace a velké spekulace, a nemyslím, že by zvlášť stálo zato zabývat se trpaslíky okopavajícími kotníky dokonce již zemřelému velikánovi, nicméně článek je velmi zajímavý.
A pohřeb Vlasty Chramostové, herečky, která rozhodně nebyla ani nijak známou herečkou, ani uznávanou „hvězdou“ obyčejných lidí. Nehaním její herectví, ale kdybyste se ještě před deseti dny zeptali kohokoli na pět jmen českých hereček, Vlasta Chramostová by na seznamu byla jedině, kdybyste se ptali výhradně mezi chartisty a havlisty. To je prostě fakt.
Pražská kavárna, havlisté ale ve své nenávisti vůči Main Street nedokázali snést, že idol národa není někdo, koho jim oni „elita“ vybrali a není to nikdo z jejich party. Nedokázali snést, že je to člověk, který měl kritické myšlení i vůči dnešnímu dění a vůči dnešnímu režimu. Že se neohnul ani tehdy ani dnes. A to se v jejich kruzích lepšolidí neodpouští.
Nedokázali snést, že pohřeb Karla Gotta jistě překoná účastí lidí a účastí vpravdě národa mnohonásobně dokonce i režimní pohřeb Václava Havla, který kdyby zažil Karel Kryl, tak by ten infarkt dostal zcela určitě, kdyby viděl tu totalitní demonstraci režimu a jeho ikonizovaného představitele a strůjce. „V čele klaka, pak ctnostné rodiny,...“
Karel Gott nikdy nezpíval politické častušky – na rozdíl od mnoha chartistů a dnešních „statečných“ bojovníků proti bezpečně již dávno poraženému komunismu.
Karel Gott neokázale pomáhal a podporoval i ty lidi, kteří se ocitli v nemilosti komunistického režimu. Karel Gott se tím nikdy nechlubil, ani po listopadu - na rozdíl od kolaborantů a skutečných zbabělců, kteří se po listopadu ve svých vlastních „vzpomínkách“ stali najednou bojovníky proti komunistům a kteří dnes plivou na Karla Gotta. (Jeden kamarád mi vyprávěl, že z Gottovy kapely někdo emigroval na Západ – jeho rodina ale zůstala zde a díky postihu ze strany režimu na tom nebyla materiálně dobře, a Karel Gott té rodině vyplácel „gáži“, jako kdyby ten člověk stále hrál v jeho kapele; dávám, jak jsem koupil. A ani s tím se nikde Karel Gott nechlubil.)
Nepodařilo se mi zjistit, zda Karel Gott kdy byl členem KSČ.
Ale ten je zcela zřejmě ta proti-Main Stret, že by klidně tvrdil i že Karel Gott jedl děti. Vodrážka také uvádí, že underground si Karla Gotta nikdy nevážil. No, to chápu, když špička undergroundu bylo toto - https://youtu.be/woTjq7akZxk?t=650 (čas jsem vybral zcela náhodně, můžete si pustit celé dvě hodiny špičkového undergroundu). Fakt, že si underground nikdy nevážil Karla Gotta, je asi tak překvapivý, jako že si Rembrandta nebo Michelangela neváží primitivní sprejeři, co zvládají nasprejovat jen pár klikyháků. Mimochodem, tak jsem se podíval po netu, abych zjistil, čím je Miroslav Vodrážka tak významný filozof a publicista, že byl jako nejvyšší autorita pozván Českým rozhlasem, aby kvalifikovaně pohovořil o umění nebo neumění a morálce či nemorálce Karla Gotta, čtyřicetinásobného vítěze hlasování diváků Zlatý slavík. Miroslav Vodrážka:
Miroslav Vodrážka (* 13. září 1954 Praha[1]) je český publicista, filozof, undergroundový hudebník a herec, někdy vystupující též pod jménem Mirka Vodrážková.[2]
V roce 1977, v období po vzniku Charty 77, veřejně vystoupil vyšplháním na sochu svatého Václava na Václavském náměstí, za což byl pro výtržnictví odsouzen k čtvrtroční nucené terapii a několika letům ochranného soudního dohledu.[3][4] V 80. letech spoluorganizoval bytové semináře např. Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce či konspirační schůzky mluvčích Charty 77.[4]
Pozn.: takže byl shledán duševně nemocným (podle mého skromného názoru oprávněně); stačí už to, že se považuje za ženu, vyšplhání na sochu sv. Václava je již naprosto sekundární
Již od roku 1979, kdy byl zaměstnán jako tiskař v rozmnožovně, se spolupodílel na ilegálním vydávání undergroundového kulturního časopisu Vokno.[4] Po sametové revoluci do roku 1992 na redakční práci v obnoveném Vokně znovu navázal.[5] Publikoval i v řadě dalších periodik.
Svůj zájem dlouhodobě směřuje k otázkám feminismu. V letech 1991–1997 byl členem Nadace Gender Studies v Praze.[5]
Věnuje se alternativní hudbě, mimo jiné ve spolupráci se sopranistkou Helenou Zaoralovou či americkou zpěvačkou Laurie Amat. Vydal několik alb, např. v roce 2015 „hudební dokument“ z 80. let Underground Temple Story.[5]
Zaměstnán je v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů. Je rovněž předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR[5] a členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.[6]
Pozn.: takže mu sehnali teplý flek na Ústavu pro studium totalitních režimů, protože ani není vzhledem ke svému psychickému stavu kdekoli jinde zaměstnatelný.
Knižně vydal například:[5]
Chaokracie (Votobia 1997) – filosofický esej
Esej o politickém harémismu. Kritická zpráva o stavu feminismu v Čechách (Zvláštní vydání 1999)
deCivilizace (Pavel Mervart 2007) – výbor esejů z let 1990–2007 o undergroundu, chaosu, feminismu a transgenderu
Filosofie tělesnosti dějin (Ústav pro studium totalitních režimů 2014)
Tak já myslím, že už jen názvy těch vele-děl stačí. Další i s popisem si můžete najít na níže míněném linku na Českou televizi.
Pozn: Americká zpěvačka Laurie Amat je zpěvačka, kterou nezná ani wikipedie. Zřejmě je to americká zpěvačka, stejně jako asi tak sto tisíc dalších amerických zpěvaček, jejichž věhlas nepřekračuje hranice jedné hospody nebo klubu. Jeho spolupráce s – musím přiznat, že mně zcela neznámou a na internetu naprosto nedohledatelnou – sopranistkou Helenou Zaoralovou zřejmě spočívala v tom, že nazpívala část desky Mirky Vodrážky, kterou Vodrážka nazvala Carmina femina – Oratorio of Woman´s Souls. Naneštěstí ani na youtube není toto jistě úžasné dílo, který jistě vyšlo v nákladu nejméně 50 kusů a bylo zřejmě rozdáváno na nějaké akci šílených feministek.
To už prostě nemá obdobu. Rozumíte tomu? Český rozhlas uspořádá debatu o umění Karla Gotta a jako vrcholnou autoritu pozvou lůzra, který by se bez dotací a prachů z neziskovek neuživil ani jako kopáč, navíc úchyla, který potřebuje minimálně ambulantní leč trvalou péči.
Druhým pozvaným, aby reprezentoval jiný, leč skoro úplně stejný názor byl Michael Kocáb. Kocáb musí napravit z pohledu kavárny zásadní chybu, že o Karlu Gottovi hovořil pozitivně a veřejně řekl, že se Karel Gott snažil i za minulého režimu pomáhat těm, které komunistický režim dal na „černou listinu“. A něco takového se v pražské kavárně neodpouští. Kocábovi už to může být jedno, je už stejně v důchodu. Ale jeho dcera by možná najednou přestal být hrána v rádiích to znamená menší peníze z OSA... No, znáte to. Jen si vzpomeňte, když si Martin Dejdar dovolil prohlásit, že bude podporovat Miloše Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi – a hned se ozvali dva režiséři s prohlášením „Dejdar už si ani neškrtne“. Soft totalita v praxi. Ale Dejdar asi odprosil, políbil prsten a už zase hraje. Stopku bych mu nepřál, i když ho nepovažuji za naši hereckou špičku.
Kocáb tak přizvukuje Vodrážce, že by tedy on sám nebyl tak inkviziční jako Podrážka, pardon, překlep, Vodrážka, nebo Vodrážko, kdo se v tom má dnes vyznat:
„Stojím na stejné straně jako pan Vodrážka, ale můj názor je méně inkviziční… nebo ho odložím na později“ Kocáb je předpos....ší víc než za Husáka. On sám od sebe ihned ujistí o své loajalitě „stojím na stejně straně“... :-D
No a tak nám Kocáb hned přispěl „soudružsky sebekritickým“ prohlášením, že vlastně ten nápad na pohřeb se státními poctami je nešťastný, protože:
„Kdyby se zvedla kulturní obec nebo občané a požadovali pro Gotta státní pohřeb nebo pohřeb se státními poctami, byl by to projev jejich vztahu ke zpěvákovi. Ale jestli to navrhne normalizační komunista, tak to mohl rovnou navrhnout Miloš Jakeš nebo generál Lorenc.“
To jako že by kulturní obec, tedy pražská kavárna požadovali pro někoho, kdo není havlista pohřeb se státními poctami? Navíc pro někoho, jehož pohřeb tak jako tak naprosto zastíní pohřeb Václava Havla For Ever I a Jediného? Jak by mohla „kulturní obec“ pražská kavárny spolknout, že videoklip Karla Gotta s dcerou Charlotte má za týden víc shlédnutí, než Havlův film za tři roky. Samozřejmě, že by to tak nikdy nemohlo být. Kavárna prostě nenávidí jakýkoli úspěch kohokoli, kdo není z jejich party havlistů. A proto hledá cesty a způsoby jak alespoň předem pomluvit pohřeb Karla Gotta, když už ho nemohou úplně zakázat.
Zítra a v sobotu uvidí všichni hlasování lidí o tom, jaký pohřeb má mít Karel Gott – bude to doslova hlasování nohama.
Je to prostě odporná, ubohá a nízká snaha havlistů znevážit a znectít pohřeb někoho, koho měli lidé rádi a po právu si ho vážili.
Údajný kněz Halík byl mezi prvními, kdo pocítil třídní povinnost plivnout na Karla Gotta. Nebudu opakovat jeho odporné bolševické kádrování, které jako by přišlo z totality padesátých let, kde se svým myšlením Halík i celá kavárna tak jako tak myšlenkově zasekli. Na rozdíl od údajného kněze Halíka se nenechal Karel Gott nikdy zaměstnat komunistickým režimem jako školitel komunistických kádrů. Také na rozdíl od údajného kněze Halíka nikdy nenapsal dizertační práci „Křesťanství jako utopie!“, kteroužto zřejmě „odbojovou činnost proti komunistickému režimu“ vykonal pan Halík v době, kdy prý byl již tajně vysvěcen na kněze (což ovšem na rozdíl od své komunistické ideologické dizertace není Halík schopen doložit). Pokud by byl vysvěcen na kněze, za tuto práci musí být exkomunikován z církve. je to to nejhrubší rouhání, jakého se může dopustit jakýkoli věřící natožpak kněz. V prověrkách po roce 1968 je Halík vysoce hodnocen jako jasně se distancující od reakčních sil Pražského jara.
Na rozdíl od Halíka také Karel Gott nikdy neabsolvoval Večerní Univerzitu Marxismu-leninismu (VUML).
Přesto Halík hodnotí Gotta jako „hvězdu normalizační zábavy“ a jeho případný pohřeb se stáními poctami (původně nepřesně navrhovaný jako státní pohřeb) považuje absolvent VUMLu Halík za „urážku všech disidentů a všech skutečně tvůrčích umělců“. Které konkrétní umělce považuje Halík za skutečně tvůrčí, to nevíme, protože to Halík neupřesnil.
Šafr rovnou Karla Gotta označil: „Pravda je prostě taková, že se Gott nechal zkorumpovat komunistickým režimem“ a „Gott se prostě choval jako komunistický lokaj první třídy.“ A za naprosto neodpustitelné pak považuje Šafr skutečnost, že po listopadu si Karel Gott ponechal kritické myšlení - „tak byl i hluboký jeho morální pád. Svoji veřejnou kariéru však po Listopadu korunoval svými ‚politologickými‘ úvahami. Byl jakýmsi předskokanem dnešní éry dezinformací, lží a šíření nesmyslů.“ Šafr kritické myšlení a přemýšlení Karla Gotta považuje za hluboký pád – chybí už jen, aby Kasrla Gotta nazval Ztroskotancem a samozvancem. Ano, Karel Gott se „provinil“ - neakceptoval tupě nové režimní vymývání mozků masmediální propagandou a hledal a nacházel vlastní názor. Režimní propagandu ale Šafr považuje za jedinou pravdu a cokoli jiného za konspirační teorii, takže to má za Mistrův „pád“ - stejně jako si tuto stranickou výtku nemohl odpustit Hřebejk, další přesvědčený soudruh dnešního režimu.
Přidali se Bělobrádek, Mitrofanov, Klvaňa, Zahradil, Just, Schwarzenberg, Kalousek. Neomarxistická mládežnická úderka Piráti má alespoň tolik rozumu, že mlčí.
A pak zemřela Vlasta Chramostová. Pro havlisty jako na zavolanou. A ústy „nestranného“ soudce Ústavního soudu, bývalého podnikového právníka bezvýznamného bytového družstva, byla Chramostová ihned předložena národu jako někdo, kdo si na rozdíl od Karla Gotta zaslouží úctu a pohřeb se státními poctami.
Boji se nejde vždy jen vyhýbat a řešit vše smírem. To bychom mohli třeba muslimům ustupovat a ustupovat, v bláhové naději, že jednou přestanou klást ultimáta, že se jednou začnou chovat tolerantně a mírumilovně k ostatním, že jednou přestanou páchat teroristické útoky – a naivitu této „strategie“ si prostě některé země Západu uvědomí, až již pro ně bude vše ztracené. „Podrobení“ v reálu.
A s kavárnou je to stejné. Nelze na jejich sprostotu a aroganci odpovídat mlčením, slušnou zdvořilostí a souhlasným úsměvem.
Proto považuji téma Gott-Chramostová za téma politické a vysoce aktuální. A protože na facku je někdy už opravdu nutné odpovědět fackou, píši o tom – stejně tvrdě. Přitom ale hledám fakta a ukazuji především fakta - na rozdíl od apriorních hodnotících soudů havlistů na Karla Gotta.
Přehled špíny a ničím nepodložených odsouzení Karla Gotta jsem uvedl ve článcích „Pražská žumpárna aneb Kdo rozděluje společnost?“ a „Co nejvíc sere pražskou kavárnu?“. (Jediné, co mne na těch článcích zpětně mrzí, je to, že si Karel Gott zasloužil ode mne velkou pietu i v názvu polemiky s těmi, kdo ho špiní. Tímto se omlouvám za nevhodné výběry názvů polemik všem, kdo si Karla Gotta váží – a samotnému Karlu Gottovi tam nahoře především.)
Přidávám odkaz na zřejmě poslední píseň Karla Gotta:
Vlasta Chramostová byla tématem mého předchozího článku „Požadovala Vlasta Chramostová trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou?“
Když jsem dále procházel archívy novin, ukázal se obraz paní Chramostové, který je cokoli než „morální kompas“, jak ji vykreslil Rychetský. (I když ne doslova).
Vlasta Chramostová - Stručná rekapitulace, plus doplnění dalších fakt:
Režisér, který byl ženatý, takže nebyl vhodný
Po válce se Chramostová seznámila a měla poměr s režisérem brněnského divadla Karlem Novákem.
Podle jejích slov šlo o vztah ve stylu „itálie“. Pak ale zjistila, že režisér je ženatý a tedy nepříliš perspektivní z pohledu zajištění. Takže vztah ukončila a rozhodla, že si vezme prvního muže, který ji požádá o ruku. Jinak řečeno, potřebovala co nejrychleji najít dalšího sponzora, obrazně řečeno.
Jenomže pak jste sama zjistila, jak píšete, že je tak trochu ženatý.
Ve svých letech viděl věci jinak než já ve svých dvaadvaceti. Pro mé mladé představy o lásce i mou výchovu to bylo naprosto neúnosné. Už k nám docházel i do rodiny… Tehdy jsem řekla, že si vezmu prvního zajímavého muže, který mě požádá o ruku.
Svatba s komunistickým papalášem – první pořádný pokus o výtah k blahobytu, který nevyšel
Zajímavého, perspektivního muže Chramostová také brzy potkává. Tím zajímavým mužem je vysoký komunistický funkcionář, kovaný soudruh, ředitel brněnského rozhlasu Pavlinec. V roce 1950 se Chramostová provdala za tohoto komunistického potentáta.
Podle pamětí, které na svoje očištění sepsala Chramostová po listopadu, když se provalilo, že byla agentkou StB, ji prý lezli na nervy komunističtí potentáti a celá komunistická pompa: