Hořký samet: Klavír (11. díl)
Pokaždé, když Honza stiskl pedál, přimáčkl se ke mně těsně bokem a naše těla na okamžik splynula v jeden trup se čtyřmi pažemi. Bolest a potlačená vášeň tryskaly z hloubi našich tlukoucích srdcí a měnily se v hudbu. Vřelé tóny Dvořákovy skladby vyvěraly zpod otevřeného víka klavírního křídla jako termální pramen z úpatí skály. Skoro jsem se rozplakala radostí a vysílením, když jsme zahráli poslední akord.
Kapitola třetí, část 1 a 2, Hořký Samet
Kapitola třetí (část druhá)
Slepice nebo vejce?
NA KONCI LÉTA se údolí řeky po ránu halilo do závojů husté mlhy. Dříve než se Gianni vypravil domů do Itálie, odpřísáhl sestře, že se k nám následujícího roku vrátí s rodiči a bude se slavit svatba. Po jeho odjezdu se obloha zatáhla nacucanými mraky a z Šimkovic ořešáku naproti v ulici začaly opadávat zralé vlašské ořechy. Přišel čas nastoupit na základku v sousedním Mrákotíně. Nebylo mi dáno chodit na druhý stupeň v našem malebném městečku, neboť zdejší učitelé měli pověst šťourů. Dávali si záležet, aby posudek každého žáka obsahoval věrný politický profil rodinných příslušníků. Rodiče mě raději zapsali do školy v nedaleké dělnické čtvrti. Neměla sice dobrou reputaci, co se týče kulturní úrovně žáků ani kvality vyučování, nesporná výhoda však spočívala v tom, že mrákotínští učitelé neměli tušení o politickém škraloupu mého otce a ředitel základky se navíc odedávna dvořil mojí sestře.
Prvního září jsem v půl osmé vystoupila v Mrákotíně na nádraží. Mrholilo. Dělnická čtvrť vypadala ještě šedivější a depresivnější než jindy. Z komínů stoupal kouř k zataženému nebi. Cementárna ve vápencovém údolí za městem chrlila jemný bílý prach na okolní lesy. Na stavbě sídliště se z jeřábů na laně pohupovaly betonové panely. V oprýskané budově vedle závor se zakouřená hospoda dělila o prostor s policejní stanicí. U námořníka zely od rána dveře široko dokořán a potetovaný hospodský za pultem čepoval stejnou míru piva zákazníkům v modrých montérkách i zelených uniformách. O kus dál před Zeleninou místní babky probíraly poslední drby v dlouhé frontě na banány. Unavené tváře davu na autobusové zastávce se jevily popelavě nezdravé. Krhavé oči mužů nehybně spočívaly na sportovních stránkách novin. Ženy si netečně listovaly v časopise Květy. I docela mladé dívky už měly koutky úst trpce stažené dolů. Naložené Tatry burácely sem a tam po dlažebních kostkách. Zpod zablácených kol jim stříkaly gejzíry hnědé dešťové vody.
„KVALITNÍ VZDĚLÁNÍ DLÁŽDÍ CESTU K LEPŠÍ BUDOUCNOSTI MLÁDEŽE.“ Červený transparent na panelové zdi základní školy citoval V. I. Lenina. „UČIT SE, UČIT SE, UČIT SE.“
Vstupní hala připomínala halu na velkochov drůbeže. V prosklených betonových chodbách se hemžila hejna identicky oblečených dětí. V jejich oděvu kolektivně převažovala hnědá, ačkoli na sobě neměly uniformu, což svědčilo o sjednoceném vkusu mrákotínských matek. Dohlížející učitelky kvokaly jako slepice. Měly bez výjimky neforemné tělo, krátké „natrvalené“ kudrlinky a povadlý obličej. Mí noví spolužáci se pod jejich dohledem přezouvali ze stejných holínek do podobných bačkor. Štěbetali a pípali přitom jako hladová kuřata a tlusté učitelky kolem nich poskakovaly a třepotaly rukama jako křídly.
„Nehoň se nikam. Nehulákej.“ Kdákaly ve snaze seřadit neposlušnou drůbež do vojenských rozestupů. „Vpravo v bok. Pochodem vchod. Všichni potichu do třídy.“
Prťavý ředitel školy strnule postával na schodišti jako kohout na bidýlku. Sotva mě spatřil, blahosklonně mi pokynul, abych se vydala do prvního patra vyhledat 6. C. Marta mi u něj osobně zařídila přijetí. Bývalý fotbalista byl sice ženatý, ale mohl se prý přetrhnout, aby sestru očaroval. Věděla jsem od ní, že si o víkendech přivydělává pískáním fotbalových zápasů. Kolem krku mu na šňůrce visela stříbrná píšťalka a krátké nohy měl zahnuté do tvaru písmene O. Na první pohled to nebyl žádný intelektuál. Za normalizace však bývalo normální, že dohledem nad výchovnými zařízeními byli pověřováni sportovci. Vzdělávací proces měl za úkol vychovávat socialistickou mládež k poslušnosti, a ne učit děti samostatnému myšlení.
„Nádhera a Malý. Obvyklé známé firmy!“ Ředitel s nadhledem kontroloval hlučný přesun vřískajících školáků. Pokaždé, když nějaký uličník spáchal faul, ozval se ostrý zvuk ředitelovy píšťalky. „O hlavní přestávce se ke mně oba dostavíte do ředitelny.“ Výhružně chrastil těžkým svazkem klíčů.
6. C se nacházela na konci dlouhé tmavé chodby s nízkým stropem. Váhavě jsem vstoupila dovnitř učebny a ocitla se tváří v tvář nepřátelské stěně obličejů. „Hele.“ Dělnické děti do sebe šťouchaly loktem. „Kdo to je, ty vole?“ Civěly na mě, jako bych přišla z jiné planety.
„Ahoj. Jmenuju se Miranda.“ Přemohla jsem se k úsměvu. „Jsem tu nová.“
Nikdo mi můj úsměv neoplatil.
Sedla jsem si do prázdné lavice vzadu u okna.
O chvílí později do třídy vrazila tlustá matikářka v květované blůze. Soudružka Samovarová zastávala funkci třídní učitelky. Měla brunátné tváře a netrpělivou povahu. Trvalo jí méně než minutu načrtnout strategii výuky na nový školní rok a představit mě spolužákům. Posléze se k žákům otočila zády a pustila se do psaní příkladů na tabuli. Vydávala přitom skřípavé zvuky křídou. Málokdo ve třídě se namáhal sledovat její bohulibé úsilí. Jenom hrstka zodpovědných holčiček si otevřela sešit, aby si do něj opsala číselná zadání.
„Hele Kačeno. Nevyrostly ti přes prázdniny nějak kozy?“ Vytáhlý hoch s drzým pihovatým obličejem obtěžoval blonďatou spolužačku přes uličku. „Ukaž mi je.“
Tlumený chechot se rozvířil třídou a přiměl učitelku, aby se otočila. S rukama na kulatých bocích výhrůžně přehlížela řady lavic. Mrákotínští školáci si zkušeně nasadili nevinné masky a tvářili se, že jsou doslova pohlceni prací na počtech, dokud se soudružka Samovarová neupokojila a neotočila se opět zády.
„Kačeno. Nebuď sketa. Nemůžeš si je přece nechávat jenom pro sebe.“ Pokračoval šeptem pihatý spolužák. „Dám ti kačku, když si zvedneš tričko, a bůra, když mi na ně necháš sáhnout.“ Neodbytně natahoval ruku s kružítkem a snažil se ho blondýně zapíchnout do kulatého zadku v našponovaných manšestrácích.
„Trhni si pedálem, hajzle.“ Zasyčela na něj. „Sahej si sám na sebe.“
Z její sebevědomé pózy jsem pochopila, že se jedná o nekorunovanou královnu šesté cé.
„Tak bude tady ticho?“ Brunátná učitelka malýma očkama zrentgenovala zkamenělou třídu. „Procházková a Nádhera. Nemyslete si, že o vás nevím.“ Potřásala netrpělivě naondulovanou hlavou. „Koledujete si o poznámku.“
Dialog mezi blondýnou a jejím pihovatým nápadníkem pokračoval za soudružčinými zády v znakovém jazyce, který jsem už nedokázala tak snadno rozluštit. Celá třída se počala dusit smíchem, když drzý darebák vytvořil z palce a ukazováku levé ruky kroužek a jal se skrze něj prostrkovat pravý ukazovák. Blonďatá krasavice hrdě vztyčila prostředník a ukazovala jím ke stropu. Naivně jsem jejich pantomimu interpretovala, jako že Nádhera sliboval Procházkové snubní prsten a ona ho odmítla s tím, aby se oženil s nějakou jinou místní fešandou, co chodí do třídy v druhém patře.
Během přestávky se věci ještě zkomplikovaly. Sotva soudružka Samovarová opustila učebnu, Nádhera vyskočil na lavici a hrdelními zvuky opičího alfa samce zavelel skupině podřízených spolužáků, aby odtáhli Procházkovou do kouta. Zatímco dva páry kluků drželi zmítající se blondýnu za ruce a za nohy, Nádhera jí vítězoslavně vytáhl nahoru hnědé tričko a ohmatal podprsenku. Pobídnul pak svoje kumpány, aby si jeden po druhém také sáhli. Vřeštěli přitom všichni jako šimpanzi.
„Dejte ode mě pryč ty pracky, vy prasata!“ Nekorunovaná královna třídy kolem sebe zuřivě kopala. Zdálo se, že její facky působí násilníkům potěšení. Avšak i samotné Procházkové jejich dotěrný zájem zjevně lichotil.
Méně atraktivní holčičky utvořily kroužek pod nástěnkou civilní obrany.
„Procházková je pěkná kurva.“ Stěžovaly si zapškle. „Prej už má měsíčky.“
Vypadaly naštvaně, protože se nenašel nikdo, kdo by je toužil ohmatávat.
Skupina menších kluků se zatím válela na zemi pod umývadlem. Chytali jeden druhého za poklopec a kvičeli jako podsvinčata. „Bacha, ty vole. Nebo tě vykastruju.“ Slyšela jsem, jak si navzájem vyhrožují.
Někdo se uprdnul a vzduch ve třídě nesnesitelně ztěžknul. Znechucena zvířecími zvuky a vulgárním chováním svých vrstevníků jsem seděla mlčky v poslední lavici a snažila se k sobě nepřitahovat pozornost. Školní zvonek už oznámil konec přestávky a chrastění klíčů venku na chodbě signalizovalo přítomnost soudruha ředitele. I ti nejotrlejší výtržníci rázem prchli do lavic jako vystrašené myši.
„Chřestýš vylez z díry!“ Šeptal vzrušeně Nádhera.
„Bacha na Chřestýše, ty vole.“ Jeho nohsledové po něm opakovali s ozvěnou.
„Privjet, ribjáta.“ Platinová blondýna pozdravila třídu řezavě vysokým hlasem a zabouchla za sebou dveře. „Určitě jste štěstím bez sebe, že mě po dlouhých měsících prázdnin opět vidíte, soglásno Nádhero?“ Ruštinářka se ironicky ušklíbla. „Što ty mně skažéš?“
„Da. Éto óčeň právda, tovařišč Rottová.“ Pihatý darebák pokorně kýval hlavou a najednou vypadal bezbranně.
„Tak? To ráda slyším, maladěc. Správně bys měl na stupínku padnout na kolena a zulíbat mi nohy za to, že jsem tě nechala prolízt.“ Rozesmála se sarkasticky soudružka a odhodila náklad těžkých učebnic na katedru. „Znáješ što? Prochodí sjudá rovnou k tabuli a skaží nam, kakýje u těbjá býly kaníkuly?“
Dívala jsem se, jak se Nádhera otráveně loudá ke stupínku. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nezačala zívat. Vyprávění o prázdninách z něj lezlo jako z chlupaté deky. Neuměl vůbec rusky, ale dařilo se mu úspěšně komolit české výrazy ruským přízvukem. Soudružka Rottová ho přitom jadrně napomínala a příležitostně se po něm ohnala dřevěným pravítkem jako krotitelka šelem v cirkusu.
Znuděně jsem se zahleděla ven z okna.
Vedle školy se rozkládal atletický stadión a fotbalové hřiště. Podél řady protějších domků probíhala vlaková dráha a za ní stálo pochmurné sídliště z padesátých let, kde polovina mých spolužáků bydlela v identických dvoupokojových bytech. Škodovky jejich otců parkovaly kolem chodníku. Lišily se jen barvou. Identické spodní prádlo jejich matek splihle viselo ze šňůry na různých podobných zastřešených balkónech, jako symbol normality v normalizační společnosti. Studený vítr pročechrával navlhlé spoďáry a podprsenky. Nad střechami činžáků trčely televizní antény. Hrobové ticho čas od času přerušovaly projíždějící vlaky. Hliníková okna základky se co chvíli rozdrnčela a za umakartovými dveřmi se na dlážděné chodbě rozléhalo bušení ocelových koles do pražců.
V duchu jsem pokaždé nasedla do projíždějícího rychlíku a unikala co nejdál z hodiny ruštiny. V půl desáté se venku ozvalo ostré písknutí. Šňůra nezvykle čistých barevných vagónů profrčela kolem školy směrem k Plzni.
Poznala jsem v nich legendární Schirnding expres do Paříže.
Aniž bych se zvedla ze židle, opustila jsem zasmrádlou učebnu a odcestovala první třídou do slavného města nad Seinou. Se zavřenýma očima navrch hlavy jsem bloudila zmoklými bulváry, plnými pouličních prodavačů a troubících aut. V Boulogneském lesíku jsem obdivovala pastelově barevné deštníky a půvabné Pařížanky s vosím pasem a širokými klobouky. Zamyšlení umělci si kreslili prstem na ubrousek a popíjeli absint na terasách kaváren s pruhovanými markýzami nad hlavou, jako na Renoirových plátnech v Národní galérii. Připadalo mi, že slyším zvuk tahací harmoniky. V Moulin Rouge na jevišti vyhazovaly dlouhé nohy Toulouse-Lautrecovy tanečnice. Piccasovi akrobati plivali oheň pod roztančenou Eiffelovkou a dřevění bílí koníci na kolotoči u Trocadéra poslušně klusali v kruhu.
Tohle byla moje představa normálního života. Usilovně jsem si tehdy přála, aby se vyplnilo otcovo proroctví a železná opona se už brzy rozhrnula. Tolik jsem doufala, že se jednoho dne doopravdy svezu právě tím Schirnding expresem.
„Ty seš tady nová, děvočka?“ Ruštinářka mi nečekaně zařvala do ucha. „Kak těbja zavút?“ Mluvila přehnaně pomalu, jako by předpokládala, že jsem úplně hloupá. „Panimáješ parúsky?“ Poklepala mi na rameno dřevěným pravítkem. „Rozumíš rusky?“
„Da. Panimáju.“ Sevřelo se mi srdce, jakmile se můj rozlétaný duch vrátil zpátky do těla v zasmrádlé třídě. „Meňa zavút Miranda Urbanová.“
NA MRÁKOTÍNĚ nebylo zhola nic zajímavého. Jediné kulturní povyražení v zaprášeném dělnickém předměstí zajišťovalo kino, které o víkendech promítalo sovětské válečné filmy pro obecenstvo složené z místních důchodců. Večer co večer se během pracovního týdne za každým oknem paneláku stejným způsobem rozsvěcovala jiná televizní obrazovka. Ráno jsem ve škole slyšela spolužačky, jak podrobně rozebírají poslední díl normalizačního seriálu. Nazývaly známé herce křestními jmény a rozčilovaly se jejich fiktivním osudem, jako by to byli jejich blízcí příbuzní. V pátek odpoledne pak místní rodiny kolektivně prchaly z betonových kukaní. Každý si naložil trochu jiné předměty do identických Škodovek a komu se podařilo nastartovat, rozjel se spolu s ostatními v koloně z města na podobnou chatu někde u řeky.
Až do neděle bývalo sídliště v noci tmavé a přes den vylidněné.
„Jestli tohle má bejt normální, tak já radši normální nikdy nebudu.“ Stěžovala jsem si máti. „Jediný, co moje vrstevníky zajímá, je fotbal, životy slavných herců a žrádlo.“
Na mrákotínské kulturní poušti se ale přece jenom nacházel osamělý ostrůvek osvíceného ducha. Byla to místní hudebka. Nenápadná jednopatrová budova se skromně krčila v čtvrti rodinných domů za sídlištěm. Málokdo by v tak banálním prostředí tušil kulturní líheň, v níž tělem i duší oddané profesorky denně sváděly lítý boj s línou generací normalizační mládeže v marné snaze probudit naše zakrnělé umělecké schopnosti.
Dvakrát týdně jsem po škole pospíchala smradlavým podchodem pod kolejemi na druhou stranu sídliště, abych v přízemí oprýskaného domku zdokonalovala hru na klavír pod přísným vedením paní ředitelky.
„Co jsem komu udělala? Tvá technika úhozu připomíná ospalou sekretářku na ministerstvu školství. Zkus pochopit, že piáno značky Petrof není psací stroj.“ Profesorka Drozdová se při hodnocení mých schopností vyžívala v sarkastických metaforách. „Hraješ Bacha, jako když jde jednooká vrána na zobání.“ Sofistikovaná dáma sama o sobě dokázala vyvážit mrákotínské duchovní vakuum.
Paní profesorka mívala sněhobílé vlasy pečlivě načesané do lesklé helmy a její vrásčitá, pergamenová tvář maskovala suchý smysl pro humor, který jsem nedokázala vždy ocenit. V ostrém kontrastu k tělnatým učitelkám na základce si navzdory pokročilému věku udržela štíhlou linii a dávala si záležet, aby se do práce dostavila elegantně oblečená. Chovala se tak vznešeně, že jsem se v její přítomnosti cítila vždy nesvá. Byla svobodná a bezdětná, takže zasvětila život klasické hudbě a s náboženskou vervou vzývala idoly hudebního panteonu. Pro poslech brilantní interpretace Chopinových preludií a Beethovenových sonát by obětovala půl výplaty. Kromě abonentních vstupenek na koncerty České filharmie a FOK a pravidelných návštěv v lóži opery Národního divadla se dobrovolně zřekla veškerých světských radostí. Její pedagogický tým sestával výhradně z vdov nebo starých panen, které byly stejně tak blázen do klasické hudby, jako byl zbytek mrákotínské populace do ledního hokeje či do fotbalu. Místní liduška pod fanatickým vedením profesorky Drozdové nezadržitelně vzkvétala a její sláva se brzy rozšířila po celém pražském obvodu. Rodiče sem vodili děti z mnohem lepších a často velmi vzdálených čtvrtí.
„Barokní hudba vyžaduje jemný cit.“ Ředitelka pokuřovala tenké cigarety v jantarové špičce. „Není to něco, po čem můžou vesničanky jako jsi ty, dupat v zablácených galoších.“ Z nozder jí přitom stoupal bílý kouř.
Ambiciózně si vytkla za cíl naučit mě vybranému chování.
Její noblesní způsoby mě ohromovaly stejně působivě, jako jsem se v hloubi duše styděla za špinavou obuv. Uvědomovala jsem si, že mě ambiciózní ředitelka hudebky přijala díky otcovu neodolatelnému šarmu. Po mém odchodu z konzervatoře rodiče doufali, že mě hra na klavír přivede na veselejší myšlenky a pomůže mi zapomenout na balet. Otec si domluvil schůzku s ředitelkou hudebky a po pár minutách neformální konverzace v soukromí její kanceláře došel k závěru, že bělovlasá dáma sdílí jeho averzi vůči čemukoli, co mělo něco společného s bolševiky. Přiznala se dokonce, že si neohroženě přiložila polínko do ohně normalizačního odboje, když v lidušce zaměstnala disidentského skladatele. Díky její odvaze se pronásledovaný umělec mohl prokázat policii platným razítkem v občance. Vydělával si na lidušce na skromné živobytí jako korepetitor hodiny lidových tanců.
„Neměla jsem tvému otci slibovat, že si tě vezmu do skupiny. Vždyť ty jsi schopná hrát Beethovena jako Radeckého pochod.“ Nikdy nepřestala kritizovat mé technické schopnosti a nedostatečně vybroušené chování. Žádná interpretace nemohla uspokojit její vysoké nároky. „Ježišmarjá. To se nedá vydržet.“ Během mého hraní často skučela, jako by jí zubař kleštěmi vytahoval zub moudrosti. „Musím si požádat o zvýšení platu.“ Koulela při tom očima.
Na konzervatoři mi pod vedením profesorky Kudrnové ruce s lehkostí samy tancovaly po klaviatuře. Klávesy jsem dokázala trefovat s neomylnou přesností. Sotva jsem se přesunula do Mrákotína, začaly mi tuhnout prsty, až byly nemotorné jako kolíky na prádlo. Čím víc jsem se snažila zalíbit profesorce Drozdové, tím se mnou byla nespokojenější. Vadily jí moje zmačkané noty a okousané nehty. Nezáleželo na tom, jak pilně jsem doma nacvičovala zadaný repertoár. S přísnou ředitelkou po boku jsem nedokázala bezchybně zahrát ani Ovčáci čtveráci. Nemohla jsem si pomoci. Strašně mě znervózňovala.
Netrvalo dlouho a přestala jsem se na hodiny klavíru těšit. Nadšení, které ve mně probudila profesorka Kudrnová, postupně ochablo. Na konci září jsem se už jenom z povinnosti vlekla podchodem pod tratí se stohem zmačkaných not pod paží.
„Čau, krásko. Kam si to smažíš?“ Skupina osmáků seděla na klandru a kouřila levné cigarety. „Pojď s náma do křoví. My taky vlastníme zajímavý nástroje, na který bys ses mohla učit hrát.“ Lascivně se na mě šklebili.
Přitiskla jsem si Měsíční sonátu k jedinému prsu a upřela oči k zemi, ve tváři červená jako feferonka. Betonová chodba zapáchala močí. Kroky se dutě rozléhaly mezi špinavými stěnami. Z hurónského smíchu místních puberťáků mi běhal mráz po zádech. Cítila jsem jejich žhavé pohledy na kůži. Zvedal se mi žaludek při pomyšlení na jejich horké, zpocené ruce a uslintané polibky. Držela jsem však hrdě hlavu vzhůru a snažila se ignorovat syčení hada v temnotě mojí mysli. Předstírala jsem, že kolem sebe nic nevnímám.
Budova hudebky tradičně smrděla desinfekčním prostředkem a vibrovala disharmonickými akordy. Už ve dveřích jsem slyšela krákání profesorky Kačírkové, která uvnitř učebny v přízemí falešně předzpěvovala korektní interpretaci jakési romantické melodie. Zapálená klavíristka byla mezi dětmi známá pro svoji vznětlivou povahu. Pokud ji někdo hodně rozlobil, vyplivovala na klavír zubní protézu.
„Ale to se přece takhle nehraje. La la la la–láááá.“ Zuřivě vyla. „Musíš to hrát láááááá–la la–láááááá.“
Profesorka Bláhová měla na starosti smyčcové oddělení vedle šaten.
„Už ti někdy někdo vysvětlil, že housle nejsou luk, chlapče?“ Kárala za dveřmi nevyvedeného studenta. „Prosím tě, dost. Přestaň ty struny napínat smyčcem, jako bys na mě chtěl vystřelit! Panebože, co jsem komu udělala, že jsem si zasloužila taková muka?“
Melodie předehry Labutího jezera se tesklivě linula z učebny hudební nauky v zadní části budovy, zatímco profesorka Pekárková v prvním patře chválila nejnadanější pianistku na škole. „Výborně, Alenko. Dneska ti to o–prav–du jde jed–na ra–dost.“
Nemohla jsem si pomoci, abych na Alenku tajně nežárlila. Byla jen o rok starší než já, ale profesorka Drozdová nepřetržitě bájila o jejích úžasných technických schopnostech. Hořce prý litovala, že Alenčini rodiče nesvěřili nadanou dceru do rukou jí, ale kolegyni Pekárkové, kterou považovala za úhlavní soupeřku.
Časy, kdy jsem bývala hvězdou, dávno minuly. Sklonila jsem se, abych si na lavici v šatně rozvázala tkaničky na botách, a obratle mi přitom křupaly jako revmatické důchodkyni. Tklivá hudba Čajkovského baletu naplnila moje srdce lítostí. Horké slzy mi vstoupily do očí. Když ale skupina rodičů zaplavila šatnu, polkla jsem statečně žal a nasadila si usměvavou masku. Sebrala jsem z lavice zmačkané partitury a odvážila se jít zaklepat na dveře ředitelny.
„Vstupte.“
Rázem se mi zpotily dlaně.
Zhluboka jsem se nadechla a překročila práh. „Dobrý den.“
„Tvoje maminka ti neřekla, že máš používat ručník pokaždé, když si myješ ruce, drahoušku?“ Profesorka Drozdová mě jako obyčejně přivítala sarkastickou poznámkou. „Nepřišla jsi mi sem doufám opatlat klaviaturu?“
Zaujala jsem pozici na otáčecí židličce u klavíru. Cítila jsem se vedle přísné profesorky tak zranitelná, jako bych měla nastavit holý krk její břitvě. Během následující hodiny systematicky strhala každou skladbu, kterou jsem před ní zahrála, až se mé sebevědomí scvrklo na velikost suchého hrášku. Už jsem pak nedokázala zmáčknout ani C-durový kvintakord, což bylo podle profesorčina názoru způsobeno tím, že mi od narození chyběly buňky nutné pro porozumění klasické hudbě.
Deset minut po konci hodiny paní ředitelka stále zaujatě kritizovala můj scestný prstoklad. Pohlcená snahou o zdokonalení mého uměleckého výkonu, nevzala na vědomí zvuk váhavého klepání na dveře.
„Pardon, soudružko. Mohu vstoupit?“ Pobledlý blonďák vystrašeně nakoukl dovnitř skrze úzkou škvíru.
„Nejedná se vůbec o to, jestli můžeš a nebo ne.“ Profesorka Drozdová se prudce otočila. „Ty jednoduše musíš.“ Přimhouřila ledově modré oči za závojem cigaretového kouře a vrhla letmý pohled na zlaté náramkové hodinky. „Máš deset minut zpoždění, Honzíku.“
Honza Pekař byl asi jediný kluk v celém Mrákotíně, který uměl hrát něco jiného než jenom fotbal. Tichý a spolehlivý. Věděla jsem, že chodí na základku do sedmé A. Paní ředitelka často vychvalovala Honzův poctivý přístup k cvičení etud a technickou přesnost jeho úderu, zároveň však stejným dechem žehrala na jeho neschopnost vyjádřit jakékoli emoce.
„Mám ti snížit stoličku?“ Horlivě jsem vyskočila a šroubovala dolů kulaté sedátko.
„Díky, Mirando.“ Nezdálo se, že by se bledý blonďák hrnul na moje místo.
Chystala jsem se vycouvat ke dveří, když mě ředitelka zarazila autoritativním gestem.
„Ještě jsem ti nedovolila odejít, Urbanová.“ Zakrákorala. „Než půjdeš domů, mám pro tebe důležité sdělení, které se týká vás obou.“
Vytáhla ze šuplíku zažloutlou partituru a slavnostně ji rozložila na podstavci. Podařilo se mi rozluštit ornamentální secesní písmo na titulní stránce: Antonín Dvořák–Slovanské tance pro čtyři ruce.
„Možná jste slyšeli, že naše hudební škola tento rok dostala příležitost účastnit se celostátní klavírní soutěže, která se koná jednou za čtyři roky.“ Oči profesorky se ambiciózně zableskly, zatímco listovala stolním kalendářem. „Dvacátého pátého října mám v úmyslu vybrat nejlepší klavírní interprety ve škole, kteří pak budou mít tu čest dál reprezentovat Mrákotín v okresní soutěži.“ Pozorovala jsem ji, jak zakroužkovává zmíněné datum červenou fixou, jako by to byl státní svátek. „Zajisté chápete, že je pro mě otázkou profesionální prestiže, aby všichni moji studenti v rámci školního kola podali slušný výkon.“ Proklála mě pohledem.
„Samo sebou.“ Nervózně jsem polkla.
Spočítala jsem si přitom v duchu, že do soutěže chybějí necelé tři týdny.
„Vzhledem k tomu, že ani jeden z vás nemá ani za mák talentu, rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když budete soutěžit společně.“ Profesorka Drozdová odhalila sofistikovanou strategii. „V kategorii čtyřručky máte největší šanci vyvážit vaše individuální nedostatky. Honza se bude hodit na spodní part, kde je zapotřebí zajistit stabilní rytmiku. Miranda by se zase mohla citově vyřádit v interpretaci melodické linky.“
Noblesní profesorka rozevřela noty na straně 26 a ukázala prstem na hustý notový záznam. „Není to nijak zvlášť komplikované. Podle mě byste to mohli do týdne přečíst. Co vy na to?“
Poprvé od začátku školního roku jsme se na sebe s Honzou upřeně podívali.
„Super.“ Otočili jsme oba oči v sloup.
„Vidím, že jste nadšení.“ Uzavřela suše diskusi profesorka. „Další výhoda hry na čtyři ruce je skutečnost, je to relativně malá soutěžní kategorie. Do školního kola se zapsaly pouze dva další páry, což znamená, že i když v soutěži kompletně vybouchnete, pořád vyhrajete třetí cenu a způsobíte tak minimální škody mojí reputaci.“
HONZA A JÁ jsme se jeden od druhého nemohli víc lišit. Stejně jako hořká čokoláda se šlehačkou, tvořili jsme spolu na první pohled vyvážený pár. Plachý blonďák mě sice fyzicky přitahoval, ale neodvážila jsem se mu dát nikdy najevo svoje pocity. V pondělí a ve čtvrtek o přestávce jsme na základní škole kolovali na stejném patře. Když jsem ho míjela, obrnil se neproniknutelným výrazem a dělal, že mě nevidí. Byl neustále obklopen kamarády z fotbalu. Nepodíval se ani mým směrem. Ale během hodiny klavíru, kdykoli se naše prsty setkaly na klávesách, Honzovy tváře najednou bleskově zčervenaly a na jeho mramorovém čele vyrazily kapičky potu.
Týden se minul s týdnem a osudové datum klavírní soutěže se nevyhnutelně blížilo. Každé odpoledne hudebka vibrovala usilovným cvičením na několik pián zároveň a bzučela jako úl na konci jara. Honza a já jsme se snažili, leč jsme mohli, abychom se dopracovali k spolehlivé interpretaci Dvořákova tance a naučili se celou skladbu nazpamět. Nepřicházelo v úvahu, že bychom školní kolo mohli vyhrát, ale nepřestávala jsem se děsit představy, že si nekvalitním výkonem utrhneme ostudu.
„Běda mi. Vaše podání je dneska absolutní katastrofa!“ Profesorka Drozdová zoufale lomila rukama během poslední přehrávky. „Každý z vás hraje úplně mimo a zní to dohromady jako rozladěný flašinet s kulometem.“
Ponižující urážky Honzu nevyvedly z rovnováhy. Rytmicky si vedl svou. Bušil pode mnou tvrdohlavě do kláves a mařil veškerou mou snahu vypíchnout melodickou linku. Pokaždé, když jsem omylem zmáčkla nesprávnou klávesu, můj spoluhráč navíc zmáčkl pedál, a zbytečně tak rozmázl falešný tón a prodloužil jeho dozvuk.
„Díky bohu, že už to zítra skončí.“ Ředitelka nás znechuceně vytlačila ze dveří učebny s trpitelským výrazem na pergamenové tváři. „Koukejte se zítra snažit, abyste u poroty alespoň vzbudili soucit, když už nic jiného.“ Přitiskla si k nosu navoněný kapesník, jako by bojovala s bolestí hlavy. „Hned po soutěži vás přeřadím k nějaké jiné profesorce.“ Vyhrožovala. „Jste doopravdy beznadějný případ!“
Sotva za námi zabouchla dveře, Honza se potichu zasmál. „Doufám, že dodrží slovo.“
„Já taky.“ Pokřižovala jsem se. „Amen.“
Druhého dne jsme byli oba zproštěni vyučování na základce, abychom se mohli zúčastnit školního kola soutěže. Máti mě ráno doprovodila do hudebky. V úzké šatně se tlačil zástup vynervovaných dětí a rodičů. Skupinka mladých pianistů čekala v prvním patře na židlích jako odsouzenci k popravě. Čas od času se ve zdi otevřely dvojité polstrované dveře a postarší profesorka vyprskla něčí jméno. Vybraný kandidát pokaždé s hrůzou odlepil oči od linoleové podlahy a s těžkým srdcem sebral odvahu vstoupit dovnitř temné místnosti. Neušlo mi, že i samotné Alence se zbaběle roztřásla kolena, když na ni přišla řada. Nadaná pianistka proti nám soutěžila s další oblíbenou adeptkou v kategorii čtyřručky. Profesorka Pekárková prý s děvčaty nacvičila technicky náročnou skladbu W. A. Mozarta.
Krátce poté, co obě soupeřky zmizely za dvojitými dveřmi, se z učebny ozval dokonale synchroniovaný zvuk dvaceti prstů tlučících do kláves. Všechny čtyři ruce hrály s překvapivou rychlostí a nezvykle precizně.
„A jéje.“ Otočila jsem se k Honzovi, který schlíple seděl vedle na židli. „Zdá se, že jsme už prohráli.“
„Nikdy mi nevadilo bejt poslední.“ Otřel si zpocené dlaně do kapesníku. „Tobě snad jo?“
„Nejsem si jistá.“ Pokrčila jsem rameny. „V Bibli je teda psáno, že poslední budou nakonec první.“ Vzpomněla jsem si. „Ale stejně bychom se neměli předem vzdávat. Nikdo od nás nic nečeká. Nemáme co ztratit.“
Blonďákovy pomněnkové oči se překvapeně rozevřely a poprvé za celou dobu se jeho ústa roztáhla do upřímného úsměvu. „Máš recht, Mirando.“ Chytl mě nečekaně za ruku. „Je to stejný jako ve fotbale. Musíme do toho dát všechno, bez ohledu na to, jak špatnej výkon se od nás očekává.“ Řekl pevným hlasem. „Když už musíme pohořet, tak alespoň důstojně.“
Naše prsty se navzájem propletly a srdce mi samou radostí přestalo tlouct v hrudním koši. Ohnivé plameny vyšlehly uvnitř mého břicha, jako bych se chystala otěhotnět. Oči plachého chlapce zračily požár v mé duši. Vědomí Honzovy opětované lásky ve mně probudilo touhu milovat ho tisíckrát víc.
„Urbanová. Pekař.“
Dvojité dveře zívly dokořán jako pekelná brána. Čtveřice starých panen za stolem na nás mžourala s předstíraným zájmem.
„Vítejte děti. Copak jste si pro nás připravili?“ Profesorka Bláhová nás obdařila hrůzyplným úsměvem, který necudně odhalil pokročilou paradentózu nepřirozeně růžových dásní.
Ředitelka v roli předsedkyně poroty se tvářila ještě přísněji než obvykle, aby navodila dojem objektivity. „Tak řekněte. Jakou jste si vybrali skladbu?“ Ptala se nás chladně, jako kdyby to nevěděla.
„Slovanský tanec číslo osm.“
Najednou mi vyschlo v ústech a jen stěží jsem odlepila jazyk od patra.
„Dobře.“ Profesorka Drozdová si naškrábala do papírů krátkou poznámku. „Můžete začít.“
Přistoupila jsem k lakovanému nástroji značky Petrof, a zatímco jsem šroubovala židličku do správné polohy, cítila jsem, jak zároveň stoupá i moje tělesná teplota. Než jsem se usadila, měla jsem vysokou horečku. Připadalo mi, že každou chvíli omdlím. Položila jsem jako v mrákotách ruce na klávesy. V spáncích mi tepala horká krev a kromě pravidelného dechu svého spoluhráče jsem už kolem sebe nic neslyšela.
„Tfuj. Tfuj. Tfuj. Mirando.“ Zašeptal mi do ucha Honza.
Vrhli jsme se do hry naplno.
Nasadili jsme mnohem rychlejší tempo, než kdykoli předtím. Přesto náš hudební přednes působil citlivě a harmonicky. Nikdy se nám ještě nepodařilo proplétat naše ruce na klaviatuře v sehraném souladu, aniž bychom si přitom pořád navzájem nešlapali na prsty. Pokaždé, když Honza stiskl pedál, přimáčkl se ke mně těsně bokem a naše těla na okamžik splynula v jeden trup se čtyřmi pažemi. Bolest a potlačená vášeň tryskaly z hloubi našich tlukoucích srdcí a měnily se v hudbu. Vřelé tóny Dvořákovy skladby vyvěraly zpod otevřeného víka klavírního křídla jako termální pramen z úpatí skály. Skoro jsem se rozplakala radostí a vysílením, když jsme zahráli poslední akord.
„Děkujeme. Můžete už jít.“ Povědomě známý suchý hlas mě přivedl zpátky ke smyslům. „Výsledky školního kola najdete vyvěšené na nástěnce dole u vchodu. Slavnostní ceremonie a předání cen se bude konat odpoledne v prvním patře.“
„Na shledanou.“ Strnule jsem se poklonila. Vykročila jsem z dvojitých polstrovaných dveří a úlevou se mi podlomila kolena.
„Tak co? Jak vám to šlo?“ Máti na mě čekala v přízemí.
„Podle mě jsme si nevedli zase tak špatně.“ Klesla jsem na lavičku a ovívala se zmačkanou partiturou. „Podařilo se mi mačkat ty správný klapky a dohráli jsme to celý až do konce bez zastavení.“
Honza se raději zdržel komentáře.
Usedl na protější lavičku a zatímco jsme čekali na usnesení odborné poroty, pokoušel se zarytě složit Rubikovu kostku.
Kolem poledne se profesorka Bláhová přibelhala po schodech a přišpendlila na zeď papír s výsledky ve všech kategoriích školního kola soutěže. Horda ctižádostivých rodičů se zvědavě shlukla kolem nástěnky, aby si přečetli jména vítězů. Překvapilo mě, když jsem uslyšela Alenčina otce nesouhlasně mumlat pod vousy.
„Stala se nějaká chyba, anebo malý zázrak.“ Protřela jsem si zraky, abych se přesvědčila, že nesním. „Nemůžu tomu uvěřit.“ Lapala jsem po dechu a znovu četla strojopisový seznam jmen vítězů. „Vyhráli jsme první cenu!“
Honza stál za mnou jako solný sloup.
„Do háje.“ Vydechl naštvaně a jeho mramorová tvář se ani nepohnula. „Takže to pro nás neskončilo.“
Když jsme se po schodech vraceli nahoru, nedokázala jsem z jeho neutrálního výrazu poznat, jestli je alespoň trochu rád, že jsme vyhráli, anebo mu je celá ceremonie proti srsti. Během slavnostního obřadu se ani jednou neusmál.
Profesorka Drozdová se na rozdíl od Honzy už nadále nenamáhala navozovat dojem falešné objektivity a sebekontroly. Při předávání diplomu se její drobná prsa doslova dmula pýchou. Nařídila profesorce Bláhové, aby vítězný tým jejích nejlepších žáků zvěčnila pomocí dlouhého objektivu východoněmeckého foťáku. Sotva jsme si s ní připili sklenicí džusu, ředitelka nás s úsměvem vytlačila z místnosti a na chodbě nám bez úsměvu nařídila, abychom ji neodkladně následovali do kanceláře.
„Doufám, že si uvědomujete, do jaké zapeklité situace jste mě dostali?“ Úpěla za zavřenými dveřmi poté, co se zhroutila do křesla. „Varovala jsem členky komise, že váš dnešní výkon byl naprosto výjimečný a nelze proto očekávat, že jej někdy zopakujete. Přesto však trvaly na vaší nominaci do okresního kola.“
Naslinila si palec ruky a listovala stránkami stolního kalendáře. Zakroužkovala třetí pátek v prosinci černou fixou, jako by si poznamenávala datum svého pohřbu.
„Co s vámi budu dělat?“ Stiskla si zdrceně kořen nosu. „Zbývá nám necelých šest týdnů, abychom spolu nacvičili předepsaný repertoár.“ Lkala. „Jestli se opět nestane nějaký zázrak, nevyhnutelně zesměšníte naši lidušku v očích celé Prahy 5.“
Dívala jsem se, jak roztržitě štrachá v kabelce, až z ní nakonec vytáhla krabičku Dunhillek. Nasadila si bílou cigaretu do špičky a škrtla zapalovačem. Jakmile do sebe nasála hustý kouř, v ledově modrých očích se jí najednou zablesklo.
„Neříkala jsi náhodou, že tvoje maminka hraje na klavír?“ Hbitě vyskočila a rozběhla se ke dveřím. „Paní Urbanová.“ Zavolala na chodbu. „Můžete, prosím vás, přijít na chvilku dovnitř? Potřebuji si s vámi o něčem promluvit.“
Bitter Velvet Chapter THREE Part 1&2&3
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.