Nejsem zvíře, ale člověk. Restaurovaný Sloní muž se vrací do kin
Pokud na vás Chudáčci byli moc rozjívení, můžete si nyní v kinech připomenout nebo doplnit Sloního muže, slavný film Davida Lynche z roku 1980, v němž se také pátrá po tom, co znamená být člověkem. Je to šokující, ale nejsou k tomu potřeba žádní digitální kachnopsi jako ve snímku s Emmou Stone.
Skutečný Joseph Merrick se narodil v Leicesteru v roce 1862. Asi od pěti let se u něj rozvíjela vážná fyzická deformace různých částí těla. V době, kdy zmužněl, se začal objevovat v cirkusových show jako takzvaný sloní muž. Jako atrakci ho poprvé vidíme i ve stejnojmenném filmu Davida Lynche. Hodně zuboženou atrakci.
Filmař, který je známý spíš svými snově ponurými vizemi přetékajícími symboly a metaforami, k nimž by část diváků ráda dostala manuál, však v jednom ze svých raných děl celkem tradičně dojímá tragickým osudem. Člověka, jenž žije ve společnosti obklopené novými technologiemi, pro niž je ale paradoxně těžší přijmout vedle sebe neortodoxní živou bytost.
Merricka prý mohl hrát Dustin Hoffman, nakonec ale roli dostal méně známý John Hurt. Kdyby měl podobný film premiéru v současnosti, celá propagace by stála na rozebírání fyzické transformace herce podpořené komplikovanou maskou, jíž by se novináři posmívali, že si ji Hurt nasadil, jen aby dostal Oscara. Případ Sloního muže je ale komplikovanější.
Nikdo předtím se totiž nepustil do tak složitého projektu jako maskér Christopher Tucker, jenž Hurta proměňoval velmi nevděčným způsobem. Nešlo totiž jen o to vytvořit falešnou kůži, ale i o umístění této tkáně na části hercova těla, kde by se obvykle okraje masky mohly „schovat”. Konkrétně je řeč třeba o krku.
Samotná hlava se pak skládala z patnácti dílů, které se musely všechny dokonale překrývat, aby vypadaly jako hladké – a k tomu bylo potřeba zhotovit ještě duplikáty, aby hmota vydržela po celé natáčení.
Samotný Hurt pak v maskérně strávil až devět hodin denně, během nichž brčkem nasával vajíčka smíchaná s džusem. Když se ale prý poprvé objevil na scéně před štábem, nikdo ani nedutal, aby se po prvních hotových záběrech ozval bouřlivý aplaus.
Sloní muž i přes Hurtovu masku dodnes paradoxně fascinuje tím, jak od ní postupně odklání pozornost. O Merricka se postupně začne starat zdánlivě frankensteinovská figura, chirurg Frederick Treves v podání Anthonyho Hopkinse, jenž mu vrací důstojnost a ubytuje ho v nemocnici. Tam se jako diváci se postupně soustředíme na Merrickův hlas, jenž postupně zesiluje a díky němu jeho majitel působí až obyčejně.
Snímek byl nominovaný na osm Oscarů, ale nevyhrál žádného. Místo Hurta uspěl Robert De Niro se Zuřícím býkem a maskér Tucker dokonce nebyl ani nominovaný – šlo o poslední rok, kdy se ještě nedala vyhrát pozlacená soška za make-up.
Jednalo se i o komerční hit, jenž si při pětimilionovém rozpočtu jen v Americe přišel na šestadvacet milionů dolarů na tržbách. Při započtení inflace by to dneska bylo sto milionů dolarů.
Jakkoliv například slavný kritik Roger Ebert dal výsledku jen dvě hvězdy s tím, že se marně snažil přijít na to, co se film skutečně snaží říct o povaze lidství, Sloní muž už dnes patří mezi klasiky. Lze k tomu snad jen dodat, že úspěchu rozhodně nestál v cestě život sám. Skutečný Merrick totiž na oněch potupných show prý celkem slušně vydělával a rozhodně je dělal dobrovolně.