V Česku neznámá, v Norsku pojem. Museum Kampa vystavuje dílo Zdenky Rusové
Narodila se v Praze, ale v 70. letech se natrvalo usadila v Norsku. Tam se stala vůbec první profesorkou grafiky. Seznamte se, Zdenka Rusová.
Narodila se v roce 1939 v Praze, ale v roce 1970 se natrvalo usadila v Norsku. Tam se stala první profesorkou grafiky a také vůbec první rektorkou vysoké umělecké školy ve Skandinávii. Jak tvořila grafička, kreslířka a pedagožka Zdenka Rusová, ukazuje nová výstava Mezi tajemným a zjevným pražského Musea Kampa.
Zdenka Rusová se narodila do rodiny vystudované speciální pedagožky a ekonoma. Že chce dělat grafiku, věděla už odmala. Jak vzpomíná, jako dítě si ráda kreslila, pohyby tužky s oblibou šrafovala velké čisté plochy papíru.
Po střední škole proto zamířila na pražskou UMPRUM, kde studovala knižní ilustraci v ateliéru Antonína Strnadla. I když měla v Praze svůj vlastní ateliér, v tuzemsku dlouho nezůstala.
V roce 1966 se díky výstavě v Galerii mladých v budově Mánesa dostala do hledáčku norského kritika (a později ředitele Henie Onstad Kunstsentra v Høvikoddenu) Oleho Henrika Moa, který českou umělkyni doporučil na získání tříměsíčního pobytového stipendia v Oslu.
Tam se česká umělkyně usadila v dílně Atelieru Nord, který vedla norská grafička Anne Breivik. Touha po vzdělání ji následně zavedla do německého Stuttgartu a o dva roky později se definitivně vrátila do Norska. To jí během jejího prvního pobytu uhranulo.
„Dokud jsem žila v Česku, zaměstnávaly mě především lidské problémy a vztahy,“ nechala se Rusová slyšet v rozhovoru pro norský časopis Kunst v roce 1978. „Přírody je tam málo, mezi vesnicemi nikdy není větší vzdálenost než nějaké dva tři kilometry, a tak se člověk nikdy od druhých neoprostí.“
„Nejen kvůli tomu jsem zamířila do Norska. Přitahovaly mě klid, krajina, obrovská svoboda pohybu. Tady je prostor, tady vás netísní žádná kulturní atmosféra,“ dodala.
V severské zemi, kde po pouhých čtyřech letech v roce 1974 získala občanství, se česká grafička rychle etablovala. I přes počáteční jazykovou bariéru si získala jméno nejen na poli grafiky, ale také v pedagogickém světě.
Vedla oddělení grafiky Státní akademie výtvarného umění v Oslu, působila také na Západonorské akademii výtvarného umění v Bergenu. Na konci osmdesátých let se stala první profesorkou grafiky na Vysoké škole výtvarného umění v Oslu.
Od roku 1987 do roku 1992 také zastávala funkci rektorky Státní akademie výtvarného umění. Byla tak vůbec první ženou, jež v severských zemích stála v čele akademie výtvarného umění.
Svou poslední sólovou výstavu v Československu měla v roce 1967, v cizině, zejména v Norsku a ve Švédsku, ale i v Německu, jich za svou bohatou uměleckou kariéru stihla desítky. Do rodné země se dílo Zdenky Rusové vrací po téměř šedesáti letech.
„Za dva měsíce mi bude pětaosmdesát let a jsem opravdu spokojená. Jsem zdravá, nic mě netrápí,“ řekla Forbesu v Oslu usazená Zdenka Rusová. Z její češtiny je sice cítit, že ji nepoužívá na každodenní bázi, ale kořenů se lze zbavit jen těžko. „Za výstavu v Česku jsem samozřejmě moc ráda,“ dodala.
Návštěvníci pražské výstavy, která v Museu Kampa trvá až do 2. června tohoto roku, mohou vidět průřez jejími grafikami a kresbami, které v její tvorbě zaujímají nejdůležitější místo.
Podle kurátorky výstavy Martiny Vítkové se v jejím díle mísí „groteska, surrealismus, manýrismus, bolestivá exprese, abstrakce i krajina“.
„Některé kresby nebo grafiky si už ani nepamatuji. Na výstavu se dívám jako na výstavu české umělkyně, která v sedmdesátých letech odešla do Norska,“ říká Rusová.
Jejím hlavním tématem bylo cirkusové prostředí, které můžeme vidět zejména na jejích grafikách z šedesátých let, ale také motivy vlasatých hlav. Jimi Zdenka Rusová navázala na ranější obrazy žen, které hned po studiích o vlasy záměrně připravovala.
Ony hlavy s vlasy tvořila autorka grafickou technikou suché jehly, kdy se do měděné (ale i zinkové či polykarbonátové) desky ryje jehlou z tvrdého kovu nebo diamantovým hrotem. Právě tak (ale i kresbou tuší na papír) vznikly grafiky hlav, které v mnoha případech balancují na hraně abstrakce.
Norská etapa, tedy tvorba od sedmdesátých let dál, je už abstrahovaná, k monochromatické černé se v grafických dílech autorky přidává i červená barva. Okolo roku 2000 se kresby nekonkrétních klidných či expresivních krajin prolínají s redukovanými ženskými profily.
„Zdenka Rusová je bezesporu první dáma norské grafiky,“ řekla Forbesu kurátorka výstavy Martina Vítková s odkazem na působení umělkyně ve vedoucích akademických pozicích. „Do Norska navíc i díky prvkům surrealismu přinesla nový, středoevropský vítr,“ dodala.
Její životní a umělecký příběh je navíc podle ní jedinečný i proto, že se Rusová rozhodla pro Norsko. „Šla za svým snem, i když ji od toho všichni ostatní zrazovali. Říkali jí, že lepší bude Paříž, Itálie nebo Spojené státy, ale ona se rozhodla pro svou vlastní cestu.“
„Nikdy jsem se nikoho na nic neptala, a když se mi do života lidé míchali, šla jsem si svou cestou. Zpětně jsem ráda, že jsem poslouchala jen sama sebe,“ potvrzuje Rusová.
Jen těžko lze podle Martiny Vítkové Zdenku Rusovou k někomu přirovnat. I tak ale sama vidí jisté životní paralely s umělci Janem Zrzavým a Toyen. Umělecky se pak její dílo podobá tvorbě jejího prvního muže Miloše Ševčíka. Ten stejně jako ona studoval v ateliéru pana Strnadla.
„Zdenka Rusová je silná osobnost. Umění bere až fyzicky. Když jsem se s ní setkala, říkala mi, že by jí bylo špatně, kdyby netvořila. A bytostná, existenciální potřeba tvořit je v jejím díle více než zřetelná,“ doplnila Vítková.
Zdenka Rusová žije v Oslu a už netvoří. „Řekla jsem si, že jakmile už ze sebe nic nedostanu, bude hotovo. Už jsem si udělala svoje. Před třiceti lety bych asi neřekla, že jsem měla talent, ale teď to klidně povím. A odpoledne si dám na počest výstavy sklenku vína.“